Už od malička věděla, že prostý lidský život pro ni nebyl určen. Nikdy ji nelákala role ženy, jejíž úkol byl se starat o domácnost a porodit děti. Chtěla být vysoce postavená, podávat rozkazy a rozhodně je neposlouchat. Touží po tom, aby na ní nikdy nezapomněli, aby si ji pamatovali ještě několik století po její smrti. Je tedy velmi ambiciózní a co si uráčí, to taky dostane. Má na to své způsoby – nebojí se zapojit své ženské zbraně, je skvělá herečka a pravdu umí ohýbat dle svého mínění. To zní však nedělá špatného člověka – je citlivá, vaše slova se jí dotknou, přestože se tváří, že jí na tom nezáleží a řekne vám akorát tak něco horšího nazpátek. O lidi blízko ní (z jejího klanu) se stará jako o vlastní rodinu, zajímá se o ně a poskytuje jim vše, co jim vidí na očích. Má za to, že sice vedení přináší výhody, ale je důležité se o lidi starat, jinak je samozřejmost, že o svou moc přijdete stejně rychle, jak jste k ní přišli. Na jejím rodinném jméně jí záleží, nechtěla ho pošpinit více, než to udělal její bratr a otec. Své chyby si uvědomuje – svou přehnanou naivitu, své slepá místa, když se jedná o její milované. Snaží se zachovat si chladnou hlavu, dávat si pozor na své chyby, aby ji nikdy nedostaly. Jakmile ji však ovládnou emoce, i tato pradávná upírka má problémy s kontrolou jako naprostý nováček. Když totiž něco dělá, většinou to dovede do extrému.
Má ráda společnost, účastní se všemožných akcích, protože věří, že známosti jsou vždy velká výhoda. Občas sepisuje své zkušenosti do deníku, který si pečlivě schovává v zamknutém šuplíku v místnosti plné památních věcí. Schovává tam i obrazy, které občas namalovala. Když je sociálně unavená, ráda se zde pouze zavře a načerpává inspiraci a energii pokračovat v jejím nekonečném životě. Kletba přeci jenom i na ní občas doléhá, ale snaží se to využít ve svůj prospěch.
Příběh této nesmrtelné upírky začíná roku 854 v Dánsku. Nedalo by se však říct, že zde vyrostla – to vůbec. Její rodina patřila totiž mezi dnes známé Vikingy. Co to pro ni znamenalo? O něco tvrdší dětství. Měla hned několik sourozenců, ale žádného z nich pořádně neznala. Zemřeli totiž dříve, než začala mluvit. Někteří se narodili mrtví, někteří zemřeli později na nemoci anebo se stali oběťmi vražd. Dalo by se nazvat štěstím, že přežila, ale ne každý to tak bral. Otec přišel o všechny své dědice a zbyla mu pouhá dcera, kterou mohl maximálně někde prodat. Nechoval se k ní nijak hnusně, ale ona pořád cítila, že by byl radši, kdyby zemřela ona. I přesto se mu snažila již od útlého věku zavděčit. Pomáhala matce s chodem domácnosti, starala se o zvířata a úrodu, sbírala různé lesní plody a dřeviny. Moc jí to však nebavilo – zajímalo jí spíše dění dobývání. Začala sama trénovat s mečem a lukem, jen aby udělala dojem na svého otce. Vždy, když se vrátil, toužila mu ukázat, jak moc se zlepšila a tajně doufala, že ji jednoho dne vezme s sebou. I ženy se řadily mezi právoplatné Vikingy, proč by jednou z nich nemohla být právě ona? Vše začínalo vypadat nadějně, když se na ní konečně otec usmál, ale naopak. Byl to začátek konce.
Její matka znovu otěhotněla a byl to onen vysněný chlapec. Astrid by možná i byla ráda, že má konečně sourozence, ale nebylo to tak jednoduché. Rázem musela matce pomáhat stále víc a víc a otec ji už nehodlal brát nikam. Přestože byl jeho syn ještě malý, viděl se v něm více než kdy v ní. Měl konečně svého dědice a pro ni už hledal vhodného ženicha. Minimálně do té doby, než matka ochořela a zemřela. O svého bratra Torstena se tedy musela starat ona; musela přihlížet, jak žije životem, který ona vždy chtěla, který měl být její. Bylo to mučení, ale aspoň se již nemusela pokoušet o vlastní děti s někým, koho nemiluje.
Po nějakém tom čase se jejich rodina usadila v Anglii. Její otec se rozhodl už dále nepokračovat, něco se změnilo… na všech z nich. Svěřil se jí a Torstenovi, že při plavení, se jim přivodilo něco zvláštního. Prokletí, možná obdaření jistými dary. Zkrátka řečeno je zde prapodivná žena je pod záminkou větší síly proklela a udělala z nich opravdové bestie lačnící po krvi. Tvrdil, že zezačátku to bylo obtížné a skutečně to brali jako prokletí. Jakmile jednou však okusíte tu sílu, ten nový svět… je konec. Za nic byste neměnili. Tato žena se stala jejich rádkyní, zůstala s nimi v osadě. Astrid se rázem začala zajímat o tento jejich nový život, hlavně po tom, co věděla, že tento svůj dar otec předá i Torstenovi, ale co ona? O ní samozřejmě nemluvil.
Sblížila se tedy se stařenou, pomáhala jí psát knihy o tomto novém druhu člověka, o tom nemrtvém. Torsten už její péči pomalu a jistě nepotřeboval a ona stárla. Bylo otázkou času než ji otec, teď už nevyhnutelně, provdá za někoho z osady. On nebyl ochoten ji proměnit, proto se stařenou trávila tolik času. Doufala, že jí udělá to stejné, ale ona také odmítala, ať už Astrid prosila jakkoliv.
Nezáleželo jí na tom, že se bude muset stravovat krví a bude neplodná. Život matky ji zrovna nelákal, už si ho prakticky prožila. Chtěla poznávat svět, vzdělávat se… a to vše ji mělo být upřeno. Bylo toho tolik, co neznala a žít věčně na to, aby vše poznala, znělo prostě mnohem lépe. Vzala tedy věci vážně do svých rukou. Rozhodla se riskovat úplně vše, aby všichni konečně viděli, že může být jako oni. A taky taková bude. Sblížila se se synem jednoho z otcových přátel, který tímto darem také oplýval. Vážně se snažila na něj použít všechen svůj ženský šarm, vzdala se pro něj i své neposkvrněnosti. Nikdo o nich nesměl vědět, jinak by veškeré to utrpení bylo zbytečné. Nemilovala ho, přestože se tvářila, že ano. Vlastně nikdy nemilovala nikoho – jen samu sebe a jejího idealistického otce, kterému přestala odporovat a raději vyprávěla, jak moc se těší, až mu dá vnoučata jako poslušná dceruška. Aby její plán vyšel, musel vážně slyšet to, co chtěl.
Její zásnuby se čím dál tím více blížily, proto na Juliuse zatlačila. Když ji dá svou krev a ona zemře, budou spolu moci být navěky a nikdo je nezastaví. Troufala si říct, že do ní byl vážně zamilovaný, když její prosbě jako jediný vyhověl. Nakrmil jí svou krví a ona se postarala o zbytek. Rostliny znala skvěle, takže se otrávila. Určila si rychlou, skoro bezbolestnou smrt. Po upadnutí do temnoty se probudila na jeho posteli. Svět byl tak jiný. Barvy byly ostřejší, zvuky byly až nepříjemně hlasité a ten hlad. Měla neskutečný hlad. Tentokrát však toužila po něčem zcela jiném – lidské krvi. Její milý byl však natolik laskavý, že jí rovnou přinesl večeři. Byl by však tak milý, kdyby věděl, že dívka, kterou jí přinesl, nebyla jediná s podepsaným rozsudkem smrti? Přestože krev byla teď tou jedinou věcí, na kterou dokázala pomyslet, musela udělat ještě něco – vrátit se domů a čelit následkům. Před dveřmi nasadila ubrečený výraz a ve svém divadélku pokračovala i vevnitř. Začala hysterčit ohledně toho, že někoho zabila, protože se Julius pomátl – mlel nějaké nesmysly o tom, že je pouze jeho, a tak ji proměnil, aby se stala nevhodná pro svého budoucího ženicha. A ona přeci už nic takového nechtěla – nikdy nebude mít děti, nebude mít normální život. Otec brzy odešel, snad nikdy ho tak naštvaného neviděla. Nikdy se o tom už nebavili, ale svého milence už taky nikdy neviděla. Nikdy na něj však nezapomněla – jeho oběť byla důležitá. Zařídilo jí to konečně místo po boku svého otce – její nová nejšťastnější vzpomínka byl společný lov v nedalekém městečku, kde pod její rukou padlo mnoho lidí. A ten úsměv otce? Byl konečně zpátky.
Další století vypadalo poněkud podobně, čas jí šíleně utíkal. Byla hnána svou touhou po krvi, která se zdála být neutišitelná. Kvůli tomu všemu její rodina hodně cestovala, lidé si začínali všímat – ne jenom obětí, ale jejich věčného mládí. Netrvalo dlouho, než se setkali s prvními lovci. Život rozhodně nebyl tak jednoduchý, jak si myslela, že po přeměně bude. Život na hraně jí však naplňoval, ten adrenalin zbožňovala. Co však nezbožňovala? Její plán se sice vyvedl, ale radost z očí jejího otce zmizela. Vrátil se k jeho starým ideálům o jejím životě, plánoval ji provdat, ale s úplně jinými úmysly. O její neplodnosti nikomu neřekl, prostě jí provdal, aby se přiživil na cizím jméně a bohatství. Štvalo ji to, štvalo ji to neskutečně moc… její kontrola nebyla dokonalá, proto jejích prvních pár manželů skončilo bez kapky krve v těle a pokud měli štěstí, hlava jim zůstala na krku. Byla potrestaná několika týdny hladovění, ale pak onen koloběh pokračoval. Větší změna nastala, když opustili Anglii kvůli vpádu Normanů, a přemístili se na území dnešního Finska.
Zde se naučila žít život poslušné manželky (aspoň v těch mezích, že se nehodí zabít svého manžela hned při manželské noci), ale to neznamenalo, že se jí to líbilo. Dělala však co musela, aby se zavděčila. Ve svém volném čase, kterého moc nebylo, pokračovala s tréninkem s různými zbraněmi. Čím dál tím více si však uvědomovala, jak je její život skutečně prázdný.
To se však změnilo, jakmile potkala svého dalšího manžela Walteruse. Byl jiný než ti předtím, vážně se naučila ho mít ráda. Byl ochoten se o moc dělit, nebral ji pouze jako objekt k udělání potomků. Stal se prvním člověkem, kterého milovala, prvním člověkem, u kterého se začala bát, že mu ublíží. V její hlavě se začala rodit představa, že by si konečně mohla najít partnera na věčnost. Proto jednoho dne šla s pravdou ven a světe div se, odsoudil ji, bál se ji. Odjel na dlouhou dobu pryč a nechal ji v obrovském domě samotnou. Kvůli toho se její kontrola zhoršila, klesla v očích ostatních. A poprvé v životě ji na tom nezáleželo, okusila lásku a její ztráta působila jako to nejhorší, co se jí kdy přihodilo. Byl to však stále jeho dům, vrátil se. Několik měsíců s ní ani nepromluvil, ale ona se pořád držela naděje, že se jí vrátí. Dala se dokupy, snažila se na něj mluvit a dokázat mu, že je to pořád ona. Upírství na ní přeci nic neměnilo, jen jí dělalo mnohem více dokonalou za jistou daň. Byla tvrdohlavá a vyplatilo se to; přijal ji zpět do své láskyplné náruče a ona byla šťastná. Štěstí je však pomíjivé a po pár letech vyprchalo. On už skutečně toužil po rodině, přestože říkal, že mu na tom tolik nezáleží, ale lhal. Jeho srdce ho vždy prozradilo. Nabídla mu, ať se k ní připojí, chtěla s ním být na věčnost, ale to on nechtěl. Nechtěl se stát onou krvelačnou bestií, chtěl dožít normální život s ní, přestože ona nikdy nebude normální; bude stále mladá a krásná. Jednoho večera, když ho tak pozorovala malovat její podobiznu, se rozhodla udělat těžký krok. Musela ho nechat jít, nebyla pro něj dobrá. Nesnášela se za to, že mu nemohla dát, co on chtěl. Ještě ten večer napsala dopis, než na dobro zmizela z jeho života.
Na pár století se vrátila na temnou cestu. Jednou se rozhodla nebýt sobecká a jak moc za to zaplatila? Cítila mnohem více než normální člověk a momentálně cítila jen prázdnotu. Přestala se dokonce i snažit o uznání rodiny, až tak špatné to z ní bylo. Utápěla se v myšlenkách – bude věčně sama, nikdy jí nikdo nepochopí a nebude brát jako první možnost. Nebude pro nikoho dost dobrá, aby se vzdal normálního života. Celé tohle její chování vražedného upíra vzbudilo opět pozornost lovců, ale tentokrát málem nevyvázla. Při jednom z útoků málem zemřela, ale vůbec jí to neděsilo. Do poslední chvíle skoro ani nebojovala, chtěla být venku z té kletby. Zachránil jí jeden z upírů, který se stal jejím společníkem. Partnerem. Manželem.
Byl z vlivné rodiny upírů. Zezačátku Matthewa skutečně nesnášela a lezl jí na nervy. Něco na něm jí však přitahovalo. Co se však říkalo? Možná přítomnost nepřítele byla pořád lepší než žádná. Ne jednou spolu skončili na tom stejném pokoji, ve stejné posteli se stejnými touhami. Postupem času, který spolu byli nuceni trávit, si ho začínala oblibovat. Vzbuzoval v ní něco nového a nepoznaného, nutil ji ze sebe vydat ještě něco víc. Oba také toužili po stejné věci – po moci. Stal se jejím dalším manželem a vážně ji připadalo, že si společně mohli podmanit svět. Svého otce najednou nepotřebovala (sice jí štvalo, že více vzhlížel právě k Matthewovi, a ne k ní), ale měla najednou více než on a její bratr dohromady. Cítila se… šťastná. Ale to, co měli s Matthewem? Nebyla to láska jako láska, pouhé porozumění.
Byla vysoce postavená (aspoň nejvýše, co pro ženu šlo) a plnila si svůj sen. Za svůj život s Matthewem přišla konečně na své nynější jméno – Adelaine. Za tu dobu už vyměnila spousty jmen, ale tohle k ní sedělo a už si ho nikdy nezměnila. Možná to bylo kvůli připomínce těch časů, kdy se cítila nejsilnější, protože… to opět pominulo. Matthew a Adelaine totiž nebyli jediní, kteří toužili po moci. Kolovalo to v žilách její rodiny.
Její bratr (nyní už Niklaus) měl sebrat jejich pozici. Po zjištění se snažila Matthewa varovat, ale bylo pozdě. Našla ho s probodnutým srdcem v jejich ložnici. Svedli to na lovce a ona mlčela. Přestože byla rodina, věděla, že by skončila naprosto stejně. Moc sice zůstala v rodině, ale byla od ní dál než kdykoliv předtím. Když sledovala zmasakrované sídlo lovců hořet, plamen vzplál i v jejích očích a duši. Cítila hněv. Bylo to silnější než smutek. Matthewa sice nemilovala, ale rozuměl jí více než kdokoliv na světě. Stali se tím stejným člověkem, s ním umřela i její naděje na lepší život. Tohle totiž nebyl její život. Někdo pořád tahal za nitky, byla to pro ně jenom hra a ona pěšákem. Poprvé se od rodiny odpojila a odjela od nich daleko pryč.
Život bez nich však nebyl jednoduchý – zažila hrůzy válek. První, druhé… lidstvo se nikdy nepoučilo. Poznala však lépe samu sebe. Muži ji začali nudit, přišla i na chuť žen. Poprvé nemusela přihlížet na názor rodiny, ale ta pravá společnost jí chyběla. S Matthewem strávila několik stovek let, byl to její partner. Jak se naučíte žít bez někoho takového? Až tak dlouho to řešit nemusela, protože se pro ni Niklaus vrátil. A i přes svůj značný odpor se s ním vrátila do Anglie.
Pro ty, kteří se netajili svými dary, se život stal složitým. Lovců bylo stále čím více a jejich techniky byly dokonalejší. Rodina ji potřebovala, a to ona potřebovala slyšet. Stala se opět tou poslušnou dcerou, která nasazovala svůj vlastní život, aby se mu zavděčila, aby ji ocenil. Veškeré věci, které se o sobě naučila, jako by vymizeli. Její otec na ní bude pyšný. To si říkala po každé z obětí, které ji poslal zneškodnit. Věci se však stále měnily – doslechli se o městečku, které mělo být pro lidi jako jsou oni bezpečné. Její otec zde založil klan Penumbra s předem jasným dědicem. Byla však starší než Klaus, pro tuto rodinu toho udělala mnohem více… ale na tom nezáleželo. Ostatně jako nikdy.
Pro své vlastní zabavení si otevřela bar, ve kterém pracovala. Byl určen pro všechny i přes svůj název. Znala však spoustu barů, které se jmenovaly Plazma, navíc… byla upírka. Jaké lepší jméno by mohlo existovat? Seznámila se zde se zrzkou jménem Lydia, která ji okouzlila už na první pohled. Byly to kamarádky, přítelkyně… nikdy nepoznala někoho jako byla ona, a to už poznala spousty duší. Inspirovala i ty její temné stránky, zapomněla na tu veškerou nenávist a zášť, přestože mezi nimi jistá nenávist možná kolovat měla. Lydia byla lovkyně, která však pocházela z jiného, podobně magického, města. Tvrdila, že tu měla jakousi misi, ale zůstávala teď kvůli Addie. Občasně se domů vracela, protože měla dítě. Nic víc o její rodině nevěděla a možná to bylo také dobře.
Jeden její návrat byl však jiný. Pořád mluvila o tom, že už to dál nedokáže, že jí to ničí. Asi si dokáže každý představit šok, který Adelaine zažila, když láska jejího života přiznala, že ta mise souvisela celou dobu s ní. Její rodina měla nevyřízené účty s tou její (aneb poděkujme Klausovi, který si rád znepřáteloval lidi) a jejím úkolem bylo se s nimi prostě sblížit a bodnout je do zad. Vše se však změnilo, zamilovala se… a Addie moc dobře věděla, jaký vliv rodiny dokázal být. Uvěřila jí a jejímu příběhu, milovala ji více než sebe. Její rodina však tolik pochopení neměla. Jakmile to Klaus zjistil, s povolením jejího otce, se Lydie zbavily a poslaly její tělo jako varování. Nejhorší na tom bylo, že její smrt viděla na vlastní oči. Snažila se bojovat, ale nebyla dostatečně silná. Tak moc bezmocná se v životě necítila a rozhodně ne tak naštvaná.
Smrt Lydie byl pro ni zlomovým bodem. Došlo jí, že její rodina jí vážně nemilovala. Nikdy nezáleželo na tom, co chtěla. Mohla trpět, jak chtěla, ale nikdy by jí nebyli vděční, nikdy by ji nelitovali. Na vše, co sáhli, se rozpadlo. Tentokrát už to nemohla nechat být – pro Lydii, pro Matthewa, a hlavně pro sebe. Svého otce sice milovala nadevše, ale nikdy ji neocenil. Kdyby to možná někdy udělal, byl by stále naživu.
Zajela za rodinou Lydie. Málem jí to stálo život, ale nabídla jim něco mnohem lepšího. Tu skutečnou pomstu, smrt celé její rodiny. Jediná věc, kterou chtěla, byl její život. A překvapivě? Byli ochotní ji vyhovět. Jejich blízká ji přeci milovala. Poprvé zde viděla i její malou holčičku, což ji akorát utvrdilo v tom, co se chystala udělat. V jejích očích už byly dávno mrtví.
Doma už jenom čekala na osudný den. Rodinná večeře skončila katastrofou, ale ona jen seděla a přihlížela. V jeden moment však lovce přerušila, aby se mohla ještě jednou podívat otci a bratrovi do očí. Chtěla, aby věděli, že to ona. Že jí celou tu dobu podcenili a teď udělala to stejné, co oni tehdy Matthewovi (tedy, co tvrdili, že se stalo ostatním). Donutila je škemrat o odpuštění, o svůj život. A pak to byla ona, kdo je usmrtil. Aby to však nebylo tak nápadné, předstírali souboj, jakmile dorazila pomoc. Stala se tak jedinou přeživší, která vyvázla s vážnými zraněními jen tak tak. Její tiché děkuji však nepatřilo jejím zachráncům, nýbrž lovcům, kteří utíkali pryč.
Za svůj život se se ztrátou setkala mnohokrát. Nebylo tak těžké se tvářit smutně, zdrceně ohledně ztráty své rodiny. Všem tvrdila, že se pomstila, ale pravda byla jinde. Lovcům byla vděčná a rozhodně nehodlala vyvraždit celý rodokmen rodiny od své milované. Na tak temnou cestu už nesešla, Lydia by to nechtěla. Klan připadl do jejích rukou a vše změnila podle obrazu svého. To byl přeci její sen, nakonec to byla ona, kdo zvítězil. Dalo se to však nazvat výhrou za tu obrovskou cenu, kterou musela cestou splatit?
- S mocí je pro ni velmi důležitá rodina, přestože to tak nemusí vypadat, když ji zabila, ale… oni se k ní jako rodina nechovali. Jako svou novou rodinu bere frakci, kterou je ochotná chránit za každou cenu.
- Skvěle to umí se zbraněmi díky tréninku, který měla snad celý svůj život. Stále si občas zajde někam zastřílet či dokonce i zašermovat.
- Chtěla by skutečně žít věčně, ale jakmile její čas nastane, je připravena to přijmout se ctí. Nikdy by například neopustila svou frakci (lidi, kteří na ní spoléhají) jen aby si zachránila vlastní život. Pokud by se však jednalo o cizince, klidně by je nechala zemřít, aby mohla žít ona.
- Jezdí na koni, pokud zrovna nemá plno práce.
- Přitahují ji muži i ženy.
Žádné komentáře:
Okomentovat