Darius spadá pod kategorii těch nadanějších divotvůrců, a to zejména v oblasti bylinkářství a léčitelství – v lidské (a mnohdy i nelidské) anatomii je vcelku zběhlý, nedělá mu problém se postarat o většinu ran, zejména tedy těch magických, a jeho znalosti lektvarů také nejsou k zahození, přičemž po svých předcích vlastní rovnou několik knížek, jež se takovými obory zabývají. Již dlouhá léta je však nekompromisním pacifistou, a tudíž je snad nemožné, aby svou magii využil k jakékoliv destrukci či k boji, a povětšinou lze tedy stěží poznat, že mu v žilách koluje krev prastarého rodu černokněžníků. Nejzběhlejší je však stále v léčitelských kouzlech a těch obranných, zatímco transmutace či očarovávání jsou mu naprosto cizí.
Popsat Dariuse je vcelku nemožné. Ovšem, nebyl by to on, kdyby vaši osobu zprvu neprobil tím napohled perfektním úsměvem a nepronesl jednu či dvě pozitivní poznámky ohledně aktuálního dění či počasí. Perfektně jako by dokázal navázat konverzaci a vést ji, avšak… za jiskřičkami v jeho očích, jež pouze značí o jeho dobrých úmyslech, přeci jen leží cosi skrytého – cosi, o čem mnozí mají pouhé ponětí, aniž by byli schopni odhalit, oč se jedná.
Darius McKean v sobě skrývá mnohem více, než dává najevo, a sám si je vědom nepopsatelné temnoty, již ve svém vnitru chová. Nejlépe by to s patrnou kapkou ironie nazval časovanou bombou a tento jeho pohled na věc je v jeho počinech vcelku patrný – žije a jedná tak, jako kdyby mu zbývaly pouhé minuty, a cizí osoby se nebojí zasvětit do situace s pevným rázem a nasazením, jako jakási vichřice, a znám je také i tím, že stejným způsobem dokáže lehce, ladně a nepozorovaně zmizet ze scény. Je proměnlivý jako jarní počasí a jeho pozornost se dá přirovnat pouze k životnosti efeméry, a ačkoliv není mužem, který by přirozeně oplýval jakýmsi šarmem či elegancí, dokáže si tím či oním způsobem udržet přítomnost leckoho. V případech, kdy je to zapotřebí, se nebojí využít své vytříbenější slovní zásoby, aby mohl vést nejednu diskuzi, při nichž jsou patrné jeho mnohdy pokřivené a přílišně naivní náhledy na svět, a jindy je schopen zapadnout jako kdejaký muž svého věku; usadí se na barové stolici s půllitrem piva a nepřítomně sleduje jakoukoliv to sportovní událost v televizi – a to je pouze jeden z mnoha příkladů jeho rozpolcenosti, kterou v něm mnozí dokáží zahlédnout.
Život tak patrně balancuje na dvou stránkách vlastní osoby, aniž by byl schopen se rozhodnout, kým vskutku je. Jednu stranu těchto pomyslných vah vždy tvořil onen vypočítavý a chladný muž, takový, který prahl po jediném – vlivu, moci, kontrole. Onen jakýsi id jeho osobnosti má mnohdy větší vliv, než by si přál, a dříve tvořil drtivou většinu jeho vlastní povahy. V těch dobách byl tak znám pouze činy, jejichž následky byla nejedna mrtvola či utrpení, a cokoliv, co v jeho očích nepředstavovalo sebemenší užitek, viděl jako postradatelné a zbytečné.
Není však nejmladším z lidí kolem a roky jej naučily, že tento přístup k životu nebude tím, který by jeho sny dokázal vskutku naplnit tak, jak by si přál – toto rodinné prokletí, onu sžíravou, nekončící propast lačníci po síle, potlačuje již nějaký ten čas. Zprvu velkým úsilím, dnes již pasivně. Rád by nakonec řekl, že jej ony zhoubné pocity zevnitř neovládají, avšak patrně by lhal, a to se mu již od útlého věku příčilo. Na otázky se nebojí odpovědět zcela upřímně, pokud však zmíněný dotaz nepadne, nebojí se pravdu, povětšinou s dobrými úmysly, lidem zakrýt. Jenže to, co je v očích jednoho dobrem, je zase opakem u druhého, a Darius je tím skvělým příkladem. Ačkoliv se zastává silného pacifismu a odměřenosti vůči jakémukoliv násilí či zlu, jeho názory jako by občas tvrdily opak a jeho morální kompas je mnohdy vskutku… pokřivenější. Alespoň mnohem více než ten jiných. Mnohdy se tak přistihuje ve chvílích, kdy věci kolem sebe hodnotí čistě z hlediska užitečnosti a kdy dokáže zlehka opomíjet cokoli vzdáleně souvisejícího s emocemi. Občas se zachová jak naprostý pokrytec, jemuž chybí srdce, a v takových chvílích může spoléhat jen na své blízké, jimž je jeho ego schopno ustoupit a kteří jej jako jediní dokáží opět dostat zpátky na nohy a do vlastní kůže.
Poté zde je ta část osobnosti, na níž dlouhá léta aktivně pracoval a jež v něm spočívala již od dětství. Byl to onen zárodek všeho dobra, které se mu snažili jeho rodiče tak násilně vtlouci do hlavy, až jej naopak potlačili – a když po čase dokázal ono světlo naděje opět zahlédnout, mylně se mu zdálo, že bylo již pozdě. Dnes tyto vlastnosti tvoří jeho pevnou fasádu, a většina jeho známých by jej dokázala charakterizovat jen tímto, tedy onou silnou vůlí, bezednou nadějí a snad až naivním přesvědčením, že k takovémuto dobru se může dostat každý a že každého zároveň oplývá. Tato platónská idea sdíleného dobra, řádu a pořádku je jeho jakýmsi ušlechtilým cílem, ačkoliv ví, že je takřka nemožná se jí, byť letmo, dotknout – což zejména platí pro něj. A mělo-li by přeci jen nad jeho vlastní existencí být cosi připomínající nebe, je si až přílišně vědom faktu, že mu ony brány zůstanou zavřeny.
Neznamená to však, že by obdobný pohled měl i na lidi kolem, a onen harmonický pocit vlastního zatracení, jenž zcela přijal, jej pouze motivuje k tomu, aby se z ostatních snažil vytěžit to nejlepší. Nebyl by to tak on, kdyby se nepokoušel všechny neustále probíjet jakousi motivací, byť mu to ne vždy jde zrovna nejlépe. Sám je mnohdy stíhán nejednou temnou myšlenkou, aniž by si toho byl vědom, a ta jako by nad ním mnohdy tvořila nemilý stín něčeho, co dříve navždy zatratil. Působí jako odpadlík a podivín, avšak jeho úsměv dokáže mnohdy tvrdit opak, a jeho vlastní milá slůvka pouze naznačují o jeho snaze žít mimo stíny – to, zda úspěšně, zhodnotit nedokáže.
Kořeny novodobého života Dariuse McKeana se táhnou hlouběji něž ty mnoha jiných – rozprostírají se napříč temnou, zchátralou hřbitovní půdou a vyživují se z věcí, před nimiž by mnozí zatajovali dech. Z věcí, které dříve bývaly minulostí jeho vlastní a jeho rodu.
Starý život Dariuse McKeana není ničím, co by mělo mít onu čest být vystaveno před zraky těch cizích, a i jeho blízcí jako by pouze znali střípky toho, čím býval.
V ten den vše uzavřel pod pevným, dvojitým zámkem a zakopal natolik hluboko v naději, že jednou bude schopen zapomenout – zapomenout na onen výjev těly poseté podlahy, jednoho stěží žijícího a na vlastní ruce, z nichž pomalu stékala karmínová tekutina, jež se pomalu, jako pod neviditelným náporem, vypařovala. V jedné z nich dřímal onen artefakt, malou, léty poznačenou kůstku, jejíž rytiny matně zářily v šeré, smrti naplněné místnosti. V ten den, v onom momentě, jednom a jediném, v něm vyklíčilo cosi, co se později stalo jeho vlastní osobností – ale to bych ovšem přeskakoval až přespříliš. A ačkoliv by si sám přál, aby historii, jak vlastní, tak i jeho rodu, smetly vlny zapomnění, nemůžeme ji zdaleka opomenout.
Darius se narodil v Kingsbridge rodině starobylých tradicí a místo zaujal po boku o čtyři roky starší sestry, na níž se odjakživa pohlíželo jako na právoplatnou nástupkyni a vůdkyni čehosi, o čem se on dlouhá léta nemohl dozvědět a co později odkryl jako coven dříve rozpuštěný lovci.
Pravda byla taková, že rodina McKeanů z Kingsbridge zdaleka nepocházela – v době jeho narození zde byli necelá dvě léta, která strávili ve službách místní kohorty lovců –, při bližším zkoumání by tak mnozí mohli narazit na onen fakt, že tento dříve početný rod sídlil již staletí na Falklandách. Jediné, co však po ostatních členech rodiny zbylo, byly knihy, z čehož snad všechny byly spáleny na popel dříve, než mohly spočinout na policích rodinné knihovny. Vše ostatní, pouhé lexikony lektvarů a lehkých kouzel, dodnes vlastní pouze Darius, a pokud by přeci jen někde existovaly příručky temné magie a zakázaných run, musí být hluboce zakopány pod sídlem, které bylo uprostřed války o Falklandy vypáleno a posypáno solí.
Zlo na Falklandách
1790–1984
První z rodiny McKean byli pouzí lovci velryb pocházející z Irska, běžní lidé, kteří se vyznačovali pouze svou pověrčivostí a sílou. Žili poklidnými, leč primitivními životy na ostrovech, kam je jejich povolání zavedlo – první neobvyklé zmínky o nich můžeme najít až někdy na přelomu devatenáctého století. Jejich pověrčivost jako by v těchto dobách dosáhla neznámých výšin, a mnohé dochované korespondence jednoznačně naráží na ony předměty, kterými se rod proslavil. Malými, precizně vyřezanými kůstkami, patrně z velryb, na nichž byly vyryty runy různých, dávno zapomenutých kultur. Rodinnou tradicí bylo je po každém úspěšném lovu ze zbytků vyrobit a předat dále v linii. Jejich účel byl mnohým neznámý, avšak mnozí psali, že je za temných, zamračených nocí, za kterých jako by se i hvězdy bály býti svědkem, viděli být páleny na černé uhlíky, pro kosti naprosto netypické. Tito lidé dále zastávali, že se rodina zabývala starobylou magií. V jistém slova smyslu měli pravdu. Nikdo již netuší, kdo z rodu byl jako první obdařen magií či jakým způsobem, žádná z rodinných kronik již neexistuje, aby mohla místní legendy vyvrátit, anebo naopak – potvrdit.
Říká se však, že za temných podzimních dnů, daleko od souše a v přítomnosti samotných hvězd, se opona lidem vnímané reality zvedá a obnažuje cosi skrytého. Cosi, co rodinu McKean zasvětilo do onoho zakázaného umění.
Netrvalo dlouho, dokud zde nevznikl coven. Falklandy byly odlehlým místem obývaným lidmi z impéria, na nějž původní obyvatelé nahlíželi s nechutí. Mnozí španělští obyvatelé se však stali součástí rodu a přispěli k jeho bohatým, dnes již mrtvým zvykům. Nikdo nemohl popřít, že se coven rodiny McKeanů nezabýval temnou magií. Samotný rod a všechny další rodiny, které byly touhou po moci a neznámém přitahovány, žily v odlehlém sídle při samotném pobřeží, jež ve svém okolí zvěstovalo neštěstí – nejeden kolemjdoucí se vytratil, aniž by o něm někdy byly další zmínky, a ti odvážní, kteří sídlo pozorovali i zblízka, jako by v šíleném deliriu vyprávěli o předcích rodiny, kteří by měli být již desítky let mrtví.
Co zprvu byla pouhá kouzla, kterými měla rodina ochránit své milé na lovech, se zvrátilo v něco nevyzpytatelného. Nekromancie těmto lidem cizí nebyla, temné kouty starobylé budovy osídlili upíři a banshee, a krátkou chvíli před svým koncem si coven nárokoval celé území Falkland. Co však nečekal, byla zrada, a to ze strany přímého potomka původních thaumaturgů, Eliase McKeana, otce Dariuse.
Elias byl sofistikovaným učencem s atypickým smyslem pro spravedlnost a pořádek, byl nejmladším z pěti dětí a nejblíže si byl s babičkou své prababičky – což se dnes stěží dá popsat. Ovlivnila jej snad nejvíc, naučila jej kouzlům, na které se dnes naráží jako na šedou magii, a na rozdíl od zbytku rodiny mu zakazovala využívat jakýchkoliv obětí. Nikdy nezmínila důvod, a když na smrtelné posteli držel její ručku, poprosila jej o jediné – aby skoncoval s chaosem, který tento coven představoval a aby toto bohy prokleté místo navždy opustil a vrátil se do Kingsbridge, místo, které ona sama obývala dlouhá desetiletí, než se zamilovala do muže z Falkland.
Válka o Falklandy se nabízela ideálně k záměrům Eliase. Svou ženu s mladičkou dcerou již týdny dopředu nechal odvézt do Anglie, a on mezitím přebýval v prastarém sídle, kde na něj nebylo pohlíženo jako na rovnocenného, zejména kvůli jeho odměřenosti vůči černé magii, jejímuž názvu se ostatní vysmívali. Označovali ji za výmysl pouhých zbabělců. Co se během války, která pohledy běžných lidí dokázala perfektně odvracet, vskutku dělo, ví již pouze Elias. Nikdo jiný neví, z jakého města či státu pocházeli lovci, kteří toto sídlo zcela vyplenili – snad šlo o společné úsilí rovnou několika kohort –, nikdo zároveň neví, co se stalo se zbývajícími členy rodu a zda někdo vskutku přežil. Vše spolkl oheň, včetně většiny zastaralých přívěsků z velrybích kostí, přičemž jediný dochovaný vlastnil Elias. Hodlal jej předat své dceři jako temnou připomínku rodinné historie. Byl tak odhodlán rodinu opět povznést, avšak tentokrát ve světle dobra a pořádku – byl připraven očistit jméno své rodiny a vykoupit všechny jejich hříchy. Antonette McKean, Eliasova manželka, již dlouhá léta stala po jeho boku; onen okamžik zrady pro ni byl nevyhnutelný. Kdyby v dané době neměla na starost mladou dcerušku, Grethu, věrně by stála po boku svého manžela a s radostí v očích by se dívala, jak ono sídlo, v němž zlo bujelo jako rakovina, hoří od základů, a jedním či dvěma kouzly by se nebála zneškodnit cokoliv, co narušovalo přírodní řád a její ideál dobra.
Carys
1984–1995
Přesně s těmito ideály vychovávali obě své děti, které, ačkoliv si to nepřály, vyrůstaly za zcela atypických, vzájemně odlišných podmínek. Gretha toho vždy měla… více, mnohem více, než po čem toužila – byla nejstarší ze dvou dětí, a zrovna ona měla být ta, která v budoucnu povede rodinu McKean. Slýchávala to každý den již od doby, co se přestěhovali do Anglie, a jako jediná ze sourozenců zažila život v onom starobylém sídle, v němž dlouhá léta sídlila smrt a zatracení. Ovšem, byla tehdy pouhým škvrnětem, avšak i to se dokázalo projevit na jejím chování. Na Dariuse se odjakživa dívala spatra, ač k němu chovala nepopsatelnou lásku, a obdobně jako rodiče, i ona se mu snažila tímto chováním zhnusit cokoliv, co by vzdáleně souviselo s magií. Zatímco tedy Gretha, ono zlaté dítě rodiny, sedívala sáhodlouhé hodiny ve studovně s otcem a pilně studovala základy vlastních schopností, se Darius mohl volně potulovat okolím s matkou. Hráli si na obvyklou rodinku, docházel do školky, mohl kout pikle a dělat vlastně cokoli si zapřál, dokud to nesouviselo s magií. O pár let později už se kolem sídla potuloval zcela sám. Povinností jeho rodičů bylo nemálo, oba sloužili zdejším lovcům jako léčitelé a sporadicky se sami účastnili lovů – byli to skvělí mágové, jejichž schopnosti se nedaly porovnat s většinou.
Takže když Darius narazil na onu chatku za lesem, který se mu obvykle zdál jako nekonečný, nebyl zde nikdo, kdo by o jeho tajných návštěvách mohl vědět. Bylo mu jedenáct, věděl již, čím je a jaké jsou jeho schopnosti, věděl, co jej odlišuje od jeho sestry, a zároveň si byl až přílišně vědom zákazu, který se týkal jeho vlastní magie. Jde však o příběh stejně starý jako svět – a zakázané ovoce přeci jen chutná nejlépe. Když narazil na onu starou boudu, z níž se linula vůně všemožných bylinek a lektvarů, věděl, že je na správném místě. Osoba, která zde sídlila, se jmenovala Carys, a dodnes ji označuje za svou mentorku. Byla to stará, časem pokroucená bábinka, pouze o několik centimetrů vyšší než on, avšak respekt se jí držel jako smola ke stromu, a byl tak její nedílnou součástí. Řečnívala těžce srozumitelným nářečím a velšským přízvukem a na mladého Dariuse pohlížela jako na své vnouče již od první chvíle, co se střetli. Mluvila složitě a dlouze a dodnes si pamatuje to, jak mu poprvé oznámila, že jej pozorovala již nějakou dobu a že on ji nenašel, naopak – ona našla jeho a zároveň mu umožnila najít její příbytek, jenž obvykle zahaloval hustý les a její silná magie.
Carys jej naučila vše, co za onu kratičkou dobu mohla. Říkávala mu, že jí příliš času nezbývá, a kdykoliv se jí zeptal na věk, pouze zakroutila hlavou a prohodila cosi sarkastického, čemuž on v té době neporozuměl. Trávil s ní povětšinou pár hodin týdně, přičemž jej prováděla lesem a vedla s ním diskuze, jenž mu v tom věku byly cizí a podivné – diskuze, které dokázal pochopit pouze o několik let později. Carys, bohužel, měla jen měsíce, tak tedy pravila. Seznámila jej s bylinkami, jejich názvy a účinky, naučila jej se o ně starat a vyhledávat je, načež i vařit lektvary, přičemž jí sloužil jako skvělý asistent. Vše doma musel tajit, což na konci dne přílišně náročné nebylo. Ve vzácných případech, kdy si rodiče našli na svého nejmladšího čas, to bylo jen za naivním účelem vyhledat onen lidský život. O magii se s ním bavili neradi a jen pouhá zmínka rodiny dokázala jejich den zcela vykolejit – poté zahlédl sestru, jak několik kapek krve efektivně proměňuje v čiré světlo, a ihned nato opustil rodinný dům. Carys byla jeho cílem a otázek měl dozajista mnoho. Když ji však střetl, byla slabší než kdykoliv předtím, a když ji na kolenech prosil, aby jej naučila čarovat tak, jak to dokáže jeho sestra, dlouze zaváhala.
O tom, co jej za ty dva nekončící dny naučila, se dodnes zdráhá mluvit. Pouze jeho rodina ví, že domů přišel nemálo před půlnocí druhého dne, avšak důvod se nikdy nedozvěděli – vrátil se jako zcela otupělý mladý chlapec, až překvapivě moc čistý na to, že se toulal lesy, a dlouhé dny se neopovážil promluvit. Sám se mnohdy přistihuje v momentech zapomnění, takových, kdy si uvědomuje, že jeho vzpomínky na onen den ubývají. Pamatuje si krev, ne vlastní, věci, které jej jeho mentorka dokázala za takovou kratičkou dobu naučit, a na ukrutnosti, kterých se dopouštěl, když se jeho schopnosti vymkly kontrole. Nebyl si jist, jak se dokázal zbavit krve – snad s pomocí Carys.
Když ji šel vyhledat další ráno, její chaloupka byla k nenalezení a les náhle končil u svahu, na který nikdy dříve nenarazil.
Lovci v Kingsbridge
1995–2002
Eliasovi bylo patrné, že jeho syn, onen typicky neškodný, milý a zvídavý hoch, prožil cosi, z čeho se odmítá vyzpovídat – a jeho dvoudenní absence mu připomněla lásku, kterou k němu vždy choval. Elias a Antonette však nebyli lidmi, kteří by náklonnost měli vyjadřovat sentimentálně, a Gretha tím byla skvělým příkladem. Patnáctiletá dívenka již skvostně ovládala všechno od transmutace po evokace a pravidelně cestovala mimo Kingsbridge, mnohdy na zdlouhavé návštěvy cizích, vzdálených rodů, s kterými navazovala imperativní konexe. Byla ušlechtilá a vypočítává, ostatně jako její rodiče, a břímě rodu nesla s patrnou elegancí a nepopsatelným odhodláním. Byla připravena očistit své jméno a vlastní rodiče vykoupit ze služeb lovců, kterým sloužili mimo jiné i pro ochranu, a cokoliv, co dříve mělo představovat její vlastní nezávislou osobnost, hluboce potlačila na úkor společných cílů. Darius v ní dodnes vidí jakousi mučednici, a mnohdy přemýšlí nad tím, zda Grethu v mládí viděl jako cokoliv jiného než odstrašující příklad. Jejich interakce byly v průběhu dětství sporadické – Gretha měla nést břemeno magie a Darius zase žít zcela bez ní. Ona měla být vůdcem, on pouhým člověkem.
Jenže plány se patrně měnily za jejich samotné realizace, a Darius dával více než najevo, že běžný život žít nedokáže, což na konci dne nikoho nepřekvapovalo. Vždy žil v přímém kontaktu s magií a nikdy mu nebylo povoleno se jí, byť zběžně, dotknout. Ačkoliv ony vzpomínky na onu hrůznou noc, během níž zbavil nejednoho lesního tvora o život, byly stále a patrně živé, prosil oba rodiče, aby jej zasvětili do světa, do něhož mohl nazírat jen potají a ve snech. Překvapivě tak svolili, avšak za zcela jiných podmínek, než jaké si přál stanovit – a o rok nato začal cvičit s lovci.
Eliasův záměr byl jednoznačný a chladně promyšlený: Gretha měla navázat kontakt a spojit se s rody thaumaturgů, Darius se na druhou stranu měl stát lovcem, anebo alespoň jejich členem. Hodlal tak provázat dvě naprosto odlišné instituce, získat vliv v obou a opět vrátit své rodině čest a slávu. To, co jeho sestra nesla s pokorou a ctí, viděl Darius jako nesnesitelná muka. Jakožto dvanáctiletý hoch byl jedním z nejmladších, kteří docházeli do oné městské tělocvičny, a jako jediný nebyl nadán darem lovců. Byl to mág, bylo to nadevše patrné, a přestože získal mentora, staršího a stěží vnímajícího thaumaturga, nedokázal říci, že by byl spokojen. Výcvik se zdaleka nedal přirovnat k tomu, co jej naučila Carys, byť se mu dostalo disciplíny a sebeovládání. Naučil se bojům a anatomiím všemožných bytostí, věděl, jak fungují jednotlivé zrůdy, a nejednou musel proti svému spolužákovi vyslat jedno či dvě kouzla, aby mohli předvést, jak slabý oproti jiným je. Vyvolávalo to v něm cosi nepopsatelného, jakousi čirou, dědičnou nenávist vůči všem, kteří na něj pohlíželi jako na méněcenného, a jeho magie jako by touto silou pouze rostla. V den, kdy tak jeden z mladších lovců nebyl zcela schopen rozpustit jeho magii, si uvědomil, že síla je to, po čem touží. V ten den se v něm probudilo staleté hladovění po moci, jež dokázal krotit pouze jeden a jediný – Carter Alderidge.
Carter byl o tři roky starší chlapec z rodu lovců a vždy vynikal jakousi nevídanou zvídavostí vůči všemu nadpřirozenému. Zatímco jeho rodina pohlížela na upíry a banshee jako na zjevení smrti a samotného zla, se on snažil najít důvody jejich vzniku, marně v nich vyhledával cosi dobrého, co by vyvracovalo víru ostatních. A když jako patnáctiletý kluk poznal Dariuse McKeana, již na první pohled věděl, že je svazuje jakási nepopsatelná síla, a věděl, že pouto, které s ním dokázal po několika měsících navázat, přetrvá až do posledního okamžiku jeho života. Svého mladšího kamaráda zasvětil do většího kolektivu přátel, pomohl mu nahlédnout do onoho prostého života, jenž se mu hnusil, a povětšinou působili jako dva prostí, osudem nesvázaní lidé.
Poté, o rok později, poprvé potkal Grethu, v jejichž očích plálo odhodlání a čest. Dalo se říci, že to byla láska na první pohled, jelikož Gretha, ačkoliv si byla vědoma svých povinností, také jako by náhle oživla ze své trpké strnulosti. Co následovalo, byl sedm let dlouhý, v jeho koncích trpký vztah, jenž nejenom sblížil Dariuse s Carterem, ale zároveň na svět přivedl maličkou, osudem taktéž poznačenou dívenku. Tamsin.
Dariusovi bylo tehdy osmnáct, jeho dříve chladný vztah s Grethou se proměnil v milující rodinné pouto. Sama dálkově studovala antropologii, jelikož Kingsbridge nechtěla během těhotenství opouštět, a společně s Carterem, jenž se stal již právoplatným lovcem, žili na okraji města v malebném a idylickém domečku pokrytém bylinkami a divokými keříky. Co však Gretha dokázala za ony roky poznat, byl onen zárodek v duši bratra – a byla to právě ona, kdo mu popsal historii jejich rodu a důvod její časté absence. Darovala mu onen starý amulet z velrybí kosti, aby nikdy nezapomněl na zlo, které nad jejich krví stále číhá, a prosila jej, aby lovce navždy opustil.
Avšak násilí v jejich řádech pouze vzkvétalo. Darius s Carterem se účastnili snad každého lovu – i těch mimo Kingsbridge –, byť z patrně odlišných důvodů. Carter, poháněn onou sžíravou zvídavostí, hledal porozumění a mír, a mnohdy to byl on, kdo život dokázal zachránit některým nepochopeným tvorům. Jako jediný dokázal Dariuse přimět, aby ukončil krveprolití, jež jej na misích doprovázelo, a marně se mu snažil vymluvit jeho přesvědčení, že zlo je nutno zlikvidovat, ne však ve jménu dobra či pořádku, anebo dalších naivních idejí – pouze za účelem zneškodnit cokoliv, co se mu postavilo do cesty. Cokoliv, co by se mohlo, byť lehce, dotknout jeho blízkých, se nebál prostřelit dobře mířeným kouzlem, a cizí krev pro něj byla mnohdy jen další obětí k magii. Stal se strojem, krvavým ochráncem, a jeho emoce a slitování byly během lovů k nenalezení do té doby, dokud na něj nepromluvil Carter.
Zpátky v Kingsbridge opět dokázal nabrat onu povahu mlčenlivého, odměřeného muže a potají jako by se nemohl dočkat dalšího dne, kdy bude schopen vyrazit s tlupou jemu postradatelných lovců.
Malá, léty poznačená kůstka
2002–2009
Darius roky marně doufal, že ony dva aspekty svého života bude schopen oddělit pěvně danou hranicí, avšak… mnohdy jako by se probral ze snu, přičemž v ruce dřímal starobylý artefakt jeho natolik temného rodu. Byl to počátek jeho prozření, pomalu, ale jistě si začínal všímat svého počínání, začalo to v něm klíčit, ačkoliv ono monstrum, které v něm dědičně přetrvávalo, jako by se snažilo bránit – prahlo po krvi, po moci a síle, a pouze Carter Alderidge jej dokázal uklidnit a vrátit do vlastní kůže. Jenže ten se stal otcem, lovů se účastnil pouze v případě, že šlo o hrozbu nadevše vážnou, a nejvíce volného času trávil s Grethou, jíž se opět začínaly zmocňovat dřívější očekávání a její vlastní sny.
Dlouhá léta byla v kontaktu s nejedním magickým rodem a její vlastní vysněný coven byl již na dosah ruky – pouze neležel v Kingsbridge. Následovaly týdny nekončících sporů otce a matky, a obě rodiny se proti sobě horlivě postavily. Gretha chtěla, ve vší podstatě potřebovala, svou dcerou vzít s sebou do irského Corku, kde již dlouhá léta s mnohými dalšími získávala dědičné pozemky, které její rodině nedaleko města náležely, a kde se chtěla usadit a založit onu organizaci. Carter, na druhou stranu, si byl přílišně vědom toho, co by jeho ženu s dcerou mohlo čekat za hranicemi města, věděl, čím jejich rod byl. Nakonec byl natolik zoufalý, že se pouze přel o vlastní dceru s tím, že jí tím chrání život. Její lovecká krev jí zajišťovala ochranu pouze v Kingsbridge, a jiní lovci by na ni obdobně pohlížet rozhodně nemuseli.
Tamsin bylo pět, když se loučila s matkou, která jí slibovala, že se pro ni za několik let vrátí, a její dětství rozhodně nepatřilo mezi ty nejobvyklejší či zrovna nejšťastnější. Carter rozvod snášel hůře než cokoliv předtím a jeho jediným blízkým člověkem byl už jen Darius, který se před jeho vlastníma očima propadal do stínů. Snažil se jej držet na hladině oněch temných vod, a pevně zde pro něj byl, avšak i on měl jistá omezení – a pak následoval lov, při kterém se tváří v tvář nakrátko potkal se smrtí.
Nikdo nevěděl, co je v oné Skotské vysočině bude čekat. Zprávy byly takové, že se v ní ukrývá nejhorší verbež z řad upírů a kitsune, kteří se nebáli spolčit i s některými z lykantropů, jejichž zvířecí vzezření bylo méně zvířetem a více zrůdou. Ono volné spolčení vraždilo v okolních vesnicích nepopsatelným způsobem a ani místní lovci nebyli schopni zastavit jejich růst, a proto požádali všechny jim známé kohorty o pomoc. A Darius? Ten byl jedním z prvních dobrovolníků, přičemž nedbal na rady Cartera, který se mu akci pokoušel vymluvit, v plané naději, že svého přítele ochrání před dalším krveprolitím – nebo snad naopak, ono krveprolití ochrání před přítelem. Jelikož si však nedal říci, zaujal místo po jeho boku, zatímco jeho dcera řádila na letním táboře nedaleko města, aniž by měla sebemenší podezření.
Darius si na ten den příliš nepamatuje. Jsou zde pouhé útržky cesty, pátrání a vyslýchání, několik matných výjevů vyvražděných vesniček – zbytek se rozhodl zapomenout. Dokáže jasně říci, kdy a za jakého počasí nalezli první stopy těch zrůd, avšak vše poté už je jenom matným sledem obrazů na plátně, a on sám jako by jen pouze přihlížel. Našli je v ruinách starého hradu, v jehož bastionu nastaly první zdánlivě nekončící bitvy s monstry, která se z útrob trosek nořila dále a dále. Jediní, kteří se dokázali proplížit až do samotného jádra, byli Darius s Carterem, oba značně zraněni, avšak to je v boji pouze pohánělo dále.
Temnými, plísní překypělými chodbami se ozývalo pouze chrčení umírajících zrůd a cestu jim osvětlovala kouzla, která své cíle nacházela v jejich zástupech. Věděli, že se blíží k jádru tomu, co tuto armádu zrodilo – a po ukrutných hodinách boje v onom labyrintu dokázali narazit na sídlo onoho zla. Byla to skupina nekromantů, odporných, poblázněných thaumaturgů a iluzionistů, kteří vnitrech chovali zlo a kteří se pomocí obětí okolních vesničanů snažili dosáhnout věčného života a nekončící moci.
Boj však neprobíhal tak, jak si přáli, a jelikož Darius nebyl lovcem, stal se do několika chvil obětí iluzionisty, který se jeho křehké, rozpolcené a nesnášenlivé mysli zlehka zmocnil. Jeho vzpomínky jsou poté obzvlášť matné; pamatuje si pouze na sen, vidinu snad.
Stál uprostřed prázdné, šeré planiny, v dáli se ozývalo osamocené rozbouřené moře, a ačkoliv si sám přál se podívat kamkoliv jinam, mohl pouze nahlížet do oné propasti, jež se před ním rozprostírala. Temná, obrovská a nekončící dutina, zcela nepřirozená a odporná – a ačkoliv by řekl, že v její blízkosti i samotné moře pouze pošeptává, jasně slyšel cosi, co jej k ní volalo. Doléhalo to do útrob jeho vlastní mysli, hluboce naříkalo a zároveň běsnilo a snažilo se jej vtáhnout do nekončící temnoty.
Dodnes se z tohoto snu mnohdy probouzí, a ačkoliv si je již jist, že volání propasti dokáže odolat, předtím tomu tak rozhodně nebylo – a když byl připraven se stínu pod ním odevzdat, dolehl k němu onen hrubý, nemotorný hlas.
K smyslům došel ve chvíli, kdy pod krkem Cartera Alderidge pevně svíral dýku, připraven jej rychlým tahem zbavit života. Kolem jejich osob utvořili kruh černokněžníci dívající se na budoucí oběť s patrnou nenávistí a na Dariuse s něčím, co by vzdáleně označoval za pýchu. Nedaleko slyšel křiky boje, který přehlušovala slova mágů, kteří jej, obdobně jako ona propast, sváděli ke všemu, co pod onou fasádou lovce skrýval. Vyčetli z něj každý kousek temna a byli připraveni do svých řad přijmout nového člena – a byli by úspěšní, nenaskytl-li by se mu pohled na ono pokroucené, krvácející tělo stěží žijícího, jenž patrně odmítal bojovat se svým přítelem a jenž byl připraven pro něj i zemřít. Těžce oddychoval, ač mu v tom pramínky krve a dýka činily potíže. V onom momentě Darius nedokázal zaslechnout cokoliv jiného než ona slůvka, jež jeho druh opakoval po dobu, která se zdála jako nekonečno:
„Omlouvám se.“
Co se stalo poté, ví již jen Darius a duše těch, které za sebou na onom prokletém místě zanechal.
Dýka zařinčela na chladné podlaze zdobené krví. Všechny louče v místnosti náhle pohasly a zvuky zvenčí utichly. Čas jako by se zastavil. Byli sami. Nic neviděli; bylo to pro jejich dobro. Runy talismanu, který pevně svíral v ruce, matně zářily, ačkoliv temnotu pouze přitahovaly. První z okultistů padl k zemi – jeho tělo se svíjelo jako pod vlivem neviditelných muk, a ačkoliv by si to přál, nedokázal vydat ani hlásku. A krev, jež se mu linula z úst, jako by se ihned vypařovala – k zemi padl další. Patrné prosby těch slabších byly pouze vstřebány onou rostoucí temnotou, a ty snažící se o obranu potkal osud lítostivější než těch předchozích. Dveře byly otevřeny dokořán, avšak stíny zahnány nebyly. Šířily se napříč všemi chodbami a spolkly všechno, co se v nich odehrávalo.
Když se Darius probudil, nacházel se v nemocnici v Inverness – jeho poslední vzpomínkou byl pohled na rozpadající se amulet a zástup krve zbavených mrtvol, které v dáli zastřela temnota. Jeho mysl naplňovala bezmoc a nechuť. Poprvé si uvědomil, čeho se dopustil, a jeho mysl okupoval pouze obraz toho, jak svírá onu rituální dýku, připraven zabít poslední jiskru svého již tak temného světa. Jenže tam, kde měla být lítost a zoufalství, bylo čiré prázdno. Poprvé se tak cítil být vskutku svobodný, vskutku svůj – zaplatil však cenou mnohem větší, než si kdy dokázal představit.
Carter žil. Jeho zranění byla natolik vážná, že nikdo ani netušil, zda někdy bude moct opět chodit, všichni byli ostatně šťastní, že se mu podařilo přežít. A zatímco byl on odvážen v doprovodu přátel a milých, měl Darius na rukách stříbrná pouta. Prázdně hleděl do stěn přepravního vozu, kde dlouhé hodiny strávil jako vězeň, a když se jej ostatní lovci vyptali na původ onoho amuletu, mlčel – a nebylo-li by iniciativy jeho přítele, jenž ostatní horlivě přesvědčoval o jeho nevinnosti, pravděpodobně by již nikdy nespatřil světlo dnů. Když po několika týdnech tedy spatřil Cartera, jasně mu bylo řečeno, že si na nic nevzpomíná.
Ale Darius ví, že přeci jen ano; ví, že Carter lhal, aby jej ochránil, a především ví, že se Carter stal svědkem onoho krveprolití, při němž o život přišel nejeden z lovců a jež jej spoutalo k vozíku – poznal to z jeho pohledu, toho zklamaného, odměřeného výrazu, který pronikal do jeho prázdného nitra a vyvolával v něm čirou nenávist vůči sobě samému.
Starý Darius McKean byl již nenávratně mrtev, avšak kromě jeho zhoubné mrtvoly v něm nic jiného nezbylo.
Ticho před bouří
2009–2017
Nový život Dariuse McKeana se skládal z čiré izolace a kontemplací, a tam, kde stěží existoval rozum, byl alkohol. Dostatek alkoholu na to, aby se od něj dnes držel v dostatečné vzdálenosti, přičemž se modlí, aby mu nepropadl jako za těchto dob, kdy jeho snídani tvořily dva pouhé panáky vodky a krabička cigaret. Rok o něm nikdo neslyšel, jeho rodina se jej po katastrofě, kterou způsobil, snad i zřekla, ačkoliv mu jednou či dvakrát poslali pozvánku do Corku, kde přebývali a kde tvrdě pracovali na základech nového covenu. Darius však nikdy neodpověděl, přebýval ve špinavých, zapadlých anglických motelech, které hnízdily vraždy a zárodky nejednoho nepochopitelného, a svůj čas zavrhoval v alkoholu a vzpomínkách.
Kým v té naprosté, prachsprosté podstatě vlastně byl?
Darius si kladl nejednu otázku, avšak odpověďmi požehnán nebyl, a tudíž jediným východiskem byly dvě sklenice vína a další krabička chesterfieldek, a svůj žalostný život by v oné naprosté špíně a chudobě utápěl dál, kdyby mu tehdy nepřišel onen hvězdičkami zdobený dopis, jejímž autorem byla ona malá holčička, s níž trávil nemálo času a kterou viděl jako druhé světlo vlastního života – byla to jeho neteř, Tamsin. Bylo jí devět, psala krásným, hůlkovým písmem, takovým, které bylo v knihách jeho předků, ačkoliv jedno či dvě slova nedokázala napsat správně. Formálně jej pozvala k čemusi, co označovala za čajový dýchánek na počest jejího otce, jenž měl brzy slavit narozeniny. S nevídanou úctou mu přiložila dvě rodinné fotky jí a Cartera – který stále sedíval na onom vozíčku –, a na jejich druhých stranách se pokaždé podepsala s hvězdičkou nad i.
Už v tomto věku bylo patrné, z jaké rodiny pochází. Onen fakt, že si jej dopis našel, jej však nepřekvapoval, jelikož tušil, že jej angličtí lovci aktivně pozorují. Za temnějších nocí si snad i přál, aby konečně rozrazily ony křehké dveře starého motelíku a ukončili jeho politováníhodnou existenci. Jenže toho se nedočkal, pouze mu předali tento dopis, který si Tamsin u přátel svého otce zjevně vynutila. I ostatní jako by tím doufali, že se vrátí do města. A vskutku vrátil.
Návrat Dariuse do Kingsbridge byl nejméně očekávaným výjevem, takovým, který sám neočekával ani v těch nejdivočejších snech. Jistým zázrakem se dokázal oholit, upravit se do takové podoby, která vzdáleně připomínala jeho mladší, avšak stále jako by byl k nepoznání – jeho oči, jež dříve pozbývaly barvy či jakékoliv emoce, nenápadně plály jakousi nadějí a jeho tvář, když ladně klepal na dveře onoho domku, zdobil vřelý úsměv. Patrně falešný, avšak již ona přítomnost byla naprostým nezvykem u kohokoliv, kdo jej dříve znával v podobě chladného a vypočítavého muže. Dveře mu otevřela Tamsin, která kolem něj ovinula ruce a která se jej uchytila jako lenochod kmene stromu; pevně svírala, vítala a zvala dovnitř, ačkoliv jeho chůzi zcela zabránila.
Poté zpoza rohu vyšel Carter a jeho fasáda jako by se zcela rozpadla. Dívenka byla vyslána zpátky ke stolu na zahradu, kde se onen dýchánek měl konat, a dva muži na sebe dlouhou chvíli hleděli jako na cizince – poté se jeho dříve sebevědomý, vzpřímený postoj zcela zlomil, a dostal pocit, jako kdyby jej zahltila vlna všeho, co dlouhá léta před sebou samotným potlačoval. A slzy měl na krajíčku.
Carter k němu napřáhl ruku s úsměvem, který ozařoval celý jeho černobílý svět, a svým typicky nemístným humorem zavtipkoval o tom, že to on je zde na vozíku a že to on se nedokáže udržet na nohou. Zatím. Zavedl jej zpátky za svou dcerou, v holé absenci slov, a když se pořádně usadili na oné růžemi zdobené zahrádce, pevným tónem, s napřáhnutým malíčkem a porcelánovým hrníčkem se pustil do řeči. Darius jej dokázal stěží vnímat, jelikož byl pohlcen samotnou situací, dokázal však zachytit jediné – zmínku o tom, že je jejich rodina kompletní. A od té doby vskutku byla, na pár let tedy.
Jeho změna byla zprvu nepatrná, zdráhal se přílišně mluvit, avšak v koutcích úst mu při každém vtípku, které Tamsin milovala, vyrostl nepatrný úsměv. Nebál se s ní mluvit o čemkoliv, co nesouviselo s jeho absencí, a pokud se přeci jen zeptala, pouze ji otcovsky poplácal po rameni s výmluvou, že jej jisté magické a nadpřirozené okolnosti svazují k mlčenlivosti. Poté se odebrala do vlastního pokoje a večerní vánek ovinul oba muže na zahradě jako jakási dečka, udržoval jejich tlumenou a tichou řeč v tajnosti a slzy skrýval před zraky jakýchkoliv svědků. Hovořili dlouhé hodiny a již jen Měsíc dokáže s jasností říci, co oba muži měli na srdci, pouze jedno však bylo patrné – lítost Dariuse a stesk Cartera, které se po tomto okamžiku vzájemně ovinuly a oba muže opět sjednotily. Mluvili by dále a horlivěji, a pouze jejich nejdivočejší představy jako by dirigovaly struny osudu, avšak… nemalý stín vyrušil jejich počínání a promluvy, vypovídal o dívence, která vyběhla z domu s třemi hrníčky s hvězdičkami a která se mezi ně usadila obalena v dečce, jako kdyby netáhlo na půlnoc. Spokojeně si srkala z kakaa, vzhlížela k noční obloze a vyhrkla cosi o tom, že perličkou jejího dne byla obnova její rodiny.
Na onen okamžik Darius nikdy nezapomněl, a dodnes jej uchovává jako jeden z nejcennějších momentů, jako jeden z těch, při kterých by mohl pomalu, ale jistě opouštět svůj život.
Co zprvu měla být několikadenní návštěva starého známého, se proměnilo v prozatímní spolubydlení – Darius byl více než rad, když mohl samotné domácnosti pomoci, a ta s jeho přítomností jako by také náhle oživla. Dokázal se do několika týdnů stát součástí rodiny, Carterovi vypomoct s čímkoliv to potřeboval a malé Tamsi věnoval tolik pozornosti, kolik jen mohl. Strašíval jí pověrami o jakési rodině duchů na odlehlých ostrovech, a zároveň jí ukazoval ta nejsnazší kouzla. Vše ostatní však tvrdě odmítal, a k magii dodnes nemá takový vztah jako kdy předtím, což Tamsin dával více než dosti najevo. Stali se onou atypickou rodinou, a všichni jejich známí tím čím oním způsobem tušili, jaký vztah mezi dvěma muži panoval – snad všichni, až na ně samotné.
Darius ve volných chvílích hodiny trávil ve své ložnici, studoval všechny spisy a grimoáry, jež mu zanechali předci, v naději, že bude moct Cartera opět postavit na nohy. Po necelých dvou letech toho byl schopen, avšak ono úsilí si vyžadovalo nemálo jeho vlastní krve. Tamsin tak měla onu čest být zasvěcena do magie její rodiny, ačkoliv byla seznámena s faktem, že nikdy čarovat nebude, a společně s Dariusem se jí zmocnila ona touha pomoci a léčit, taková touha, která oba obývá ještě do dnešního dne.
Co následovalo poté, byl život běžné, idylické rodiny, v níž panovala láska a pochopení nad čímkoliv jiným, a sám Darius jako by se v této době již zcela proměnil v onoho milosrdného, v mír věřícího muže, jenž, obdobně jako Carter, hledal řešení jiné než násilí. Oba se navždy vzdali svého dřívějšího povolání, Carter tak při svém omezení našel zálibu v umění, zatímco Darius opět oživil své dříve skvostné znalosti v oblasti botaniky. Začal na zahrádce pěstovat zdraví prospěšné, vzácné bylinky a společně s Tamsi pro místní druhy připravoval léky, které by jim v jejich nesnázích mohli pomoct.
Prvním znamením změny byla zpráva od rodiny McKeanů, kteří dokázali v těsné blízkosti irského Corku založit coven – Gretha mu týdny dopředu psávala, že je již bezpečným útočištěm a že si je až přílišně vědoma skutečnosti, že je Darius malé Tamsi více otcem než ona matkou. Prosila jej, aby v případě, že Tamsin k návštěvě svolí, jejímu rozhodnutí nebránil. Ale přesto měl výhrady, a když tak malou Tamsi s dobrým přítelem doprovázel na nádraží, očkem zkontroloval i vedlejší vagón, do něhož nastupovala menší skupinka lovců, její eskorta.
Avšak zprávy, které se jim dalšího dne dostaly, byly naprosto předvídatelné, a přesto zcela zdrcující – a v Carterovi se probudilo cosi dříve nevídaného. Hněv. Grethu a celou onu prokletou rodinu, kromě Dariuse, zcela zavrhl a zabránil jakémukoliv kontaktu mezi zoufalou matkou a její traumatizovanou dcerkou, jež se s realitou dokázala patrně porvat. Tím však jeho počínání rozhodně nekončilo, a své nejbližší z řad lovců – jak v Kingsbridge, tak i mimo – vyslal, aby Cork zcela pročistili a zjistili, zda přežil někdo, kdo by o existenci jeho dcery mohl vědět. Nedostalo se mu však odpovědi a on po několika týdnech, při kterých mu největší oporou ovšem byl Darius, opět upadl do své pasivity a role šťastného otce a zdánlivého manžela.
Rodinnou tradicí se po čase stalo pravidelně stanovat v přilehlých lesích, kde se za svého mládí potuloval sám Darius, a namačkáni spolu v onom malém stanu, oba muži si pomalu, ale jistě začínali uvědomovat povahu vlastního spolužití. Avšak jakýkoliv afekt, jenž mezi nimi panoval, byl zastřen naivní představou pouze dobrého přátelství a pochopení – a když už se věci zdály býti nadevše vážné, oba muži se pokusili konfrontovat realitu.
Jejich konverzace neskončila úspěšně a povaha toho, co mezi nimi panovalo, byla stále nejistá, a o rok nato Carter provždycky zmizel.
Carter v Irsku
2017–2022
Uběhlo pět let od té doby, kdy Darius naposled spatřil tvář, jejíž úsměv jej mnohdy dokázal udržet na vlnách zdravého rozumu – od té doby se pomalu, ale jistě potápěl do černé, dehtové propasti, jež jej dlouhá léta přivolávala zpět. Jenom Tamsin jako by tak svírala jeho ruku a zadržela jeho zatracení.
Co se v oné době stalo, pořádně neví, ačkoliv nejednou rozrazil dveře základny lovců, kteří, zcela připraveni jej usmrtit, patrně dali najevo, že netuší o nic víc než samotný Darius a že záhada, jež zahalila zmizení Cartera Alderidge, zůstane ještě po jistou dobu neodkryta. Uběhlo pět let.
Několik týdnů předtím, než se vytratil, byl Carter patrně rozrušen, a Darius tyto pocity sdílel také – jejich vztah již nějakou dobu náležel jisté odměřenosti po marné snaze jej pořádně rozluštit a dopisy, které Carterovi došly a které on odmítal své rodině předat, byly špatným znamením a zvěstovaly cosi zlého. Z rodinného domu se mnohdy vytrácel s planou výmluvou, jíž dcerka zcela uvěřila, ale která jeho společníka zdaleka neuklidňovala, ba naopak. A když jeho stopy jednoho rána následoval, zjistil, že se Carter opět začal vídat s jejich starými známými. Lovci. Nemohl jej konfrontovat, zdaleka ještě ne, sám zcela nevěděl s čím. Nevědomost jej děsila mnohem více než cokoliv jiného a naháněla v něm hrůzu, a všechny jeho temné představy se potvrdily o pár dní později, kdy Carter ohlásil svou cestu na jakousi svatbu sestřenice, jejíž existence byla zcela pofiderní. Ale smál se, přikyvoval a udělal cokoliv pro to, aby patnáctiletá Tamsin mohla uvěřit této patrné zástěrce, kterou on prohlédl již ve chvílí, co mu jeho přítel oznámil, že cíl cesty náleží Irsku.
Tamsin už těžce spala, bylo něco málo po druhé ráno, a stejně jako před šesti léty, i teď se oba muži nacházeli na oné malé, bylinkami prorostlé zahrádce, seděli na oné lávce, kterou Carter léta zpátky vyřezával, a rameny se mírně dotýkali. Lehce, nepatrně, tak, že si toho sami nemohli být ani vědomi. Avšak natolik, aby v oné zhoubné tmě necítili onu samotu, která je již chvíli doprovázela a která jasně tyčila hranice toho, čím byli – a oba již tušili, že přátelství není tím správným pojmem. Jedna dlaň překrývala druhou, a polohlasná slůvka byla doprovázena pravidelnými oddechy obou přítomných.
Darius by rád řekl, že se toho večera dozvěděl všechny podrobnosti ohledně cesty, kterou Carter plánoval, bylo mu však řečeno pouze to nejpodstatnější. V Irsku se nacházela dosud živá stvoření, která prahla po krvi jeho dcery, a ta by nikdy nebyla v bezpečí, dokud by takové zlo bujelo. Proto se spojil s covenem Grethy a společně s několika dalšími byl připraven se vydat do Irska na tak dlouho, dokud by nepobil všechny po krvi lačníci bytosti. Darius byl připraven cosi namítnout, jeho dříve neutrální hlas jako by nabral na zoufalství, a dříve, než byl schopen cokoliv vyřknout, jej druhý vyrušil – letmým, zcela neočekávaným polibkem, jejž zahalily stíny a po němž následovala tichá omluva. Poté se Carter odebral zpátky dovnitř a dalšího rána, aniž by jej Darius byl schopen zahlédnout, se vydal na cestu, z níž se dosud nevrátil.
Uběhly týdny. Žádný dopis nepřišel, a když se Darius opovážil zkontaktovat svou rodinu, bylo mu jasně řečeno jediné – Carter se jim za posledních několik let neozval a cokoliv, co v jejich zemi dělal, muselo být utajeno i před nimi. Poté měsíce. Z cesty se nevrátili ani další lovci, a jakékoliv snahy je najít, byly neúspěšně, a Darius už byl zcela připraven do Irska odcestovat.
Jenže pohled se mu naskytl na zuboženou dívenku, jíž ztráta zasáhla stejně jako jeho, a vzpomněl si na večer, který s mužem strávil před jeho odjezdem, a na důvod, proč jej zde zanechal. Měl se postarat o Tamsin, a oním polibkem zpečetil onen nevyřčený slib – slib, že se Carter vrátí a že Darius mezitím ochrání vše, co jim bylo blízké. Takový slib, který byl patrně porušen. Dlouhou chvíli po jeho nenávratném odjezdu se Darius přistihoval v momentech čiré nenávisti. Takových, kdy v něm vřela prastará krev a kdy proklínal vše, co mu onen muž daroval.
Poté přešlo i období hněvu a zbyla jakási prázdnota, nevyhnutelné nutkání pokračovat dále, jemuž se snažil horlivě odporovat. Marně. Život pokračoval, a ačkoliv si to ani jeden z nich nepřál, museli se pokusit žít dále, a časem to bylo poněkud lehčí. Tamsi se po dnech nebála opustit svůj pokoj, to již Darius pomalu, jako robůtek na klíček, oživl a staral se o chod domácnosti – donášel před dveře jejího pokoje jídlo a cokoliv, co si zdánlivě myslel, že potřebovala, a dále si od ní držel odstup.
Její tvář nesla Carterovy rysy a jeho zubožené srdce nesneslo ani pohled na rodinné fotky, které zdobily stěny domu. Na mnohých z nich byl, a při delším pozorování si začínal všímat toho, že láska oba nic netušící muže požehnala už před léty. Ale musel si udržet chladnou hlavou a dostatek odvahy – potřeboval zde být pro Tamsin. A když se poprvé po delší době viděli déle než pár vteřin, ovinuli kolem sebe své ruce, a pár chvil mlčky vzlykali. Nesměli ztratit naději, a dodnes ji, s pomocí toho druhého, stále chovají a pečují o ni s nesmírnou láskou a naivní ideou, že se Carter vrátí a opět zaplní prázdné místo u rodinného stolu – že se vrátí stejně jako dříve Darius.
Nikdy se po něm nepřestalo pátrat. Darius prosil onen vzdálený coven a všechny jeho konexe o pomoc, avšak ani ten nebyl schopen nalézt byť nepatrnou stopu po tom, co se s pátrací skupinou stalo. Prosili jej však na oplátku o to, aby z Tamsin nespustil dohled, který nad ní mimoto drželi i místní lovci. Po celý svůj život tak byla potají pronásledována na každém kroku – a mnohdy jako by o tom také i věděla, či alespoň tušila. Gretha jednou za čas přijela do města, marně se je snažila přesvědčit, aby odešli s ní, a Dariusovi mezitím předala dochované knihy jejich rodu v naději, že svůj stesk ztratí mezi starobylými řádky. Doufat nepřestal ani ve chvíli, co se stal poručníkem Tamsin, která v jeho očích rostla jako z vody. To ani v momentě, kdy byl Carter prohlášen za mrtvého poté, co se našly ostatky některých z lovců v odporných hnízdech upírů napříč celým Irskem – to se Tams nikdy neodhodlal říci, neboť nadále doufal, že je její otec, po němž stále nebylo stopy, někde naživu.
Darius si za těch několik let dokázal najít nejednoho dobrého přítele či společnici a se štědrým příspěvkem zdejších lovců si byl schopen otevřít vlastní bylinářství na okraji města, nedaleko jejich domku. Tyčí se nad ním pouze zběžně napsaný nápis „bylinářství“, a v ulici vystupuje jakousi nepopsatelnou atmosférou. Z obchůdku se odjakživa linuly vůně všemožných cizích bylin a květin, a kromě samotných přípravků zde nabízí léčitelské služby a lektvary. Kromě jedné či dvou brigádnic zde často pracuje i Tamsi, která se rozhodla chopit svého nadání – studuje chirurgii, je v tom naprosto zběhlá a nejednou se ráda pokochá tím, že má již více znalostí než samotný Darius.
Jejich vztah je založen na upřímnosti a lásce, starých zvycích a nostalgii, a pevně spolu táhnou za jeden provaz již dlouhá léta, a ačkoliv úsměv Dariuse nikdy nebude tím vřelým a láskyplným a ani jeho vtipy nikdy nebudou typicky nemístné či temné, vždy zde pro onu malou cácorku byl a vždy také bude – je to právě ona, kdo na jeho tváři udržuje onen úsměv a kdo jej drží dále od temné propasti, která jej léta přivolává do svých hlubin.
Každým dnem mu připomíná Carterův slib a onu planou představu, jež tajně uchovává v srdci – to, jak všichni opět sedí s hrníčky posety hvězdami a společně pozorují zimní oblohu a pronáší tři pozitiva svého běžně rušného dne.
- Jeho tělo zdobí nejedna jizva z let, které strávil u lovců – nejpatrnější budou ty na jeho dlaních a jedna menší pod levým okem, avšak poseté je jimi celé jeho tělo a každá jako by nesla vlastní příběh.
- Bydlí se svou neteří, Tamsin, v domě jejího otce, dohromady již snad jedenáct, nebo dvanáct let. V podstatě se stal jejím druhým tátou, a zatímco dohlíží nad jejím bezpečím, mu ona jednou za čas vypomůže v krámě, anebo jej donutí využít její krve, aby tím mohli zachránit kdejakého zraněného tvora.
- Je to příležitostný kuřák, jednu krabičku nosí všude s sebou, ačkoliv je neschopen si cigaretu zapálit v jakékoliv blízkosti domova.
- Vlastní kocoura, jehož pojmenoval Sir Tlapka, tedy na počest dřívější rodinné kočky, Pana tlapky. Je si tentokrát však jist, že se jedná o kocoura; nese se vždy s patrnou elegancí a svému jménu dělá čest tím, že mu přináší ulovené myšky.
- Mluví plynule anglicky a španělsky, jeho prababičkou byla rozená Argentinka a její temperament mu v krvi koluje prakticky dodnes, byť ji nikdy nepoznal.
- Jeho sexualita je neprobádaným územím a sám se zdráhá využít jakéhokoliv označení. Namísto toho raději zmíní, že na lásku nemá čas, dokud Tamsin bydlí pod stejnou střechou – patrně lže. Ve skutečnosti jsou šrámy na jeho srdci stále čerstvé i po několika letech a jakákoliv představa šťastného a aktivního života jaksi postrádá… Cartera.
Žádné komentáře:
Okomentovat