Umělecká, ladná a elegantní duše uvězněna v těle čehosi, co zdálky připomíná hromotluka; naivní snílek ztracen v dobách dávno ztracených; idealista, a přitom věčný realista – Lionel je antickým ideálem naprostého, bezmezného rozporu. A je to vcelku očividné. Již od prvních chvil jako by byl ztracen někde jinde, jeho pohled jako by pronikal vaší tělesnou schránkou někam velmi, velmi hluboko. Mnozí se mu proto vyhýbají, tomu analytickému pohledu, jež jako by tápal po všem, co skrýváte za tou fasádou lidské tváře – a ne nadarmo se říká, že oko je do duše okno. Ovšem, moc toho zprvu nenamluví, byť je jeho přítomnost vcelku nepřehlédnutelná, není totiž nejmenším z lidí a atmosféra kolem něj může být… poněkud podivnější, řekněme. Někteří tak lehce poznají, že tohoto muže nenásleduje pouze pach oné laciné kolínské, která značí o jeho pokusech alespoň lehce očarovat ostatní, ale i něco mnohem staršího. Pokud jej tedy dostanete ke slovům, což povětšinou těžké zrovna není, ihned zjistíte, proč raději mlčí – spustí vodopád všech mouder, zajímavostí a debatních témat, kterými jej matka příroda obdarovala, a pouze stěží jste potom schopni odejít, aniž byste si odnesli nové poznatky nebo ponaučení. Je to jeho zlozvyk, tedy ono nutkání zapůsobit jako antický učenec a pravděpodobně za to také může jeho výchova. V mnohých případech se to pojí i s jeho tvrdohlavostí, přičemž je málokdy schopen uznat chybu, a pokud jej přeci jen s něčím takovým konfrontujete, rychle změní téma, což neznamená, že by na to měl zapomenout. Můžete si být jisti, že jej takové věci nutí být v noci vzhůru a brání jeho vstupu do limba – to, a jeho práce.
Dostat se k němu blíže není zrovna tím nejlehčím úkolem, sám příliš lidí nesnese a okruh jemu milejších osob by se dal spočítat na prstech. Ačkoliv to ví, tak to sám raději nedělá, jelikož mu matika moc nejde a zároveň si nechce přiznat, že je společensky neschopný. Tedy nepleťme se, ona zjevná sebejistota a sarkastické poznámky přitahují více než dosti lidí, avšak jeho ochota se jim otevřít je vskutku pokulhávající. Nerad tráví svůj čas v přelidněných místech, pokud si to tedy jeho práce či koníčky nevyžádají, a pokud může, odpoledne stráví v muzeu, nebo tělocvičně. Jednoduše kdekoliv, kde si každý může hledět svého, byť mnohdy doprovodu jedné či dvou osob neodolá. A přeci jen ona jistá odměřenost je oboustranná – je vysoce selektivní, co se přátel týče, a mnozí další nedokáží strpět jeho neustálé analyzování cizích povah. Netají se ničím, co je očividné, občas je až ukrutně upřímný, aniž by o tom měl sebemenší tušení, a mnohdy to končí tak, že lidi kolem sebe umí odehnat několika špatně mířenými poznámkami. Neznamená to, že by byl emočně tupý, pouze je neschopen si udržet masku. Nedokáže pořádně lhát či blbě přikyvovat, zato je ale vždy o několik kroků napřed a své činy si umí pečlivě vybrat tak, aby vše skončilo v jeho prospěch. Je tedy vynalézavý, představivost mu nikdy nechyběla, a mezi lidmi nejtupější rozhodně není. Jeho největší slabinou je však umění, všechno krásné– včetně lidí –, symetrické a pěkně vypadající, jako kdekdo dokáže propadnout svůdným pohledům jak ze strany spanilých žen, tak i mužů, a v takových chvílích je jeho rozum zastřen něčím mnohem primitivnějším než obvykle. Není to něco, čím by se pyšnil, ale takových věcí je rovnou několik – jeho černý humor, neustálá potřeba mít nad vším kontrolu a dosti proměnlivé nálady, jimiž je znám.
Lionel se narodil v Readingu páru, jehož štěstí bylo nějakou dobu na úpadku – Timotheus Cox, jeho otec, pocházel z rodiny, která se mohla pyšnit vlivem na společenském dění již nějaké to desetiletí, Amaranth Cox, matka našeho chudáka, pocházela ze střední třídy a studovala v Londýně. Za svého mládí chodívala ještě do barů, tančila mezi lidmi všemožnými, zcela divokými způsoby a nebála se mrknout očkem po kdejakém muži ve snaze si najít pobavení a známosti. Co však rozhodně nečekala, bylo to, že na taneční podlaze narazí, tedy doslova, do muže, který jí zcela změní život. Ovšem, po jistém čase se dozvěděla o původu svého přítele a o povinnostech, které jej v budoucnu budou čekat. A když ji o pár let později požádal o ruku, marně se zapřísáhla tyto povinnosti plnit taktéž – bary vyměnila za salónky, společenský tanec byl tím jediným, kterého se mohla dopustit, a její známosti se skládaly ze společenské smetánky, již se ona naučila nenávidět. Byla příliš upřímná a přímočará na to, aby mezi ně zapadla, a to byl také počátek její nespokojenosti v této pozici. Timotheus, leč svou ženu miloval celým srdcem, měl mnoho jiných povinností. Již dlouhá léta bedlivě studoval historii, aby jednoho dne mohl následovat kroky svého otce a nahradit jej v prestižní Eton College. On sám neměl tu čest tam studovat, avšak mnoho jeho předků ano, a mnozí z nich zde byli taktéž i profesoři.
Když se začínalo zdát, že se manželství vážně rozpadne, ukázal se Lionel. Oba doufali, že bude jakýmsi lepidlem pro ty střípky, které dříve bývaly šťastným manželstvím, že toto dítě donutí oba se změnit. Časem se ukázalo, že dítě hroutící se vztah rozhodně napravit nedokáže, zejména ne takové, jakým byl Lionel. V době, kdy se už narodil, se jeho otec mohl druhým rokem pyšnit na Etonu, vyučoval zde antickou historii a latinu a o víkendech měl povoleno jezdívat domů.
Od Lionela se toho očekávalo o něco víc než od ostatních dětí. Otec měl jeho dráhu předpřipravenou již dlouhá léta – hodlal mu předat všechny záliby v oblasti historie a antiky, udělat z něj chodící encyklopedii, načež využít svého společenského postavení a dostat synáčka na Eton, aby mohl udržet rodinný status, a ještě jej v budoucnu povýšit. Ve zkratce hodlal předělat vlastní život v naději, že bude úspěšnější. Malý Lionel si cestu k historii časem našel, ačkoliv z důvodu jiného, než byl jeho otec. Jediným háčkem zde byl onen fakt, že vybočoval rovnou v několika aspektech. Vše mu šlo pomaleji než ostatním, matika a obdobné obory se jeho porozumění vyhýbaly logaritmem a vše ostatní kromě samotných dějin a umění jej jednoduše… nebavilo. Timotheus se to snažil napravit soukromými učiteli a lektory, byť bylo patrné, že jeho syn neoplýval tím potenciálem, který on hledal. Jeho matka v té době svému milému v takových záležitostech ustupovala, jako by snad dávala přednost oné naivní rodinné tradici před štěstím vlastního syna. Netrvalo dlouho, dokud jí to taky nedošlo.
Poté začal být patrný problém s tím, co vidí – s tím, co všichni v jeho okolí, včetně profesionálů, označovali za fantazii malého, osamoceného dítěte, kterému byla odepřena svoboda v raném dětství. Co ve skutečnosti viděl v sídle jeho rodiny, byla jeho minulost. V jednu chvíli viděl muže podobné jeho otci, jak kráčí po chodbách, v další zase potkával menšího kloučka, jak si čte z knížek – občas na to stále vzpomíná, přičemž mu pomalu dochází, že muselo jít o dětství jeho otce. Bral jej jako kamaráda, byť věděl, že mezi nimi žádná interakce neexistuje. Zprvu se tím i svěřoval rodině, horlivě se hádal a zastával existenci jakýchsi cizích lidí v sídle. Vyšetřovali jej postupně ti nejlepší z psychologů, přičemž nedošli k žádným pevným závěrům. Kluk byl zdravý jak po fyzické, tak psychické stránce, a problém jeho fantazie mohl být spojený snad jen s výchovou. Jeho otec to bral těžce – odmítal si přiznat chybu a k tomu šance, že jeho syna přijmou na onu vysněnou školu, byly již nulové. Amaranth si na druhou stranu uvědomila, že štěstím jejího života není ten zastaralý dům, jeho jmění či manžel, nýbrž její syn. Ovšem, věděla, že je jiný než ostatní, avšak tuto jeho stránku zcela přijala. Milovala ho, a stále tedy miluje, takovým, jaký je.
Bylo mu jedenáct, když se s matkou odstěhoval do Newcastlu, kde již nějakou dobu žila její rodina. Mnohé z nich tak viděl poprvé, a poprvé se necítil jako zklamání či šílenec. Otce viděl pouze o svátcích, jelikož se po rozvodu zcela zasvětil výuce na Etonu, a jeho matka společně se svými rodiči převzala Lionelovu výchovu. Byl volnější, konečně se mohl zabývat koníčky, které jej vskutku zajímaly, přičemž docházel na zcela běžnou školu, byť k tomu měl jeho otec výtky. Na dětství v onom starém rodinném sídle nikdy nezapomněl – nikdy nezapomněl na první chvíle, kdy se dokázal podívat do minulosti. Uvědomil si to někdy v patnácti, Vánoce tu dobu slavil s tátou, přičemž u rodinného stolu opět zabloudil do historie. Stávalo se mu to náhodně, avšak pokaždé dostal pocit, jako kdyby měl omdlít – a byl od toho kousek. Vtom náhle jako by seděl u obdobného stolu, avšak s naprosto odlišnými lidmi, kteří mu přeci jen byli povědomí. Když se z oné vidiny dokázal probrat, jako osvícen zjistil, že lidé, které vteřiny zpátky viděl jako mladé a plné energie, i doteď sedí u stolu rodiny Cox, pouze o několik desítek let starší.
Trvalo dlouho, dokud se nenaučil své již tak omezené schopnosti ovládat, stále vlastně ani neví, na jaké bázi či z jakého důvodu existují, avšak jediné mu již v tom věku bylo jasné – existují věci, o kterých ostatní nemají potuchu. Rozhodně neočekával vlkodlaky a obdobná stvoření, ale mnohdy k tomu měl blízko. Jeho dar jej jen podpořil v tom, aby se rozhodl jít studovat historii. Pár let v Londýně, necelé dva poté ve středomoří, kde procestoval místa od Říma po Athény a kde se naučil nahlížet do historie samotné. O peníze se tedy nikdy bát nemusel – a stále ani nemusí –, jeho otec, který pro svého syna měl již více pochopení, jej ve studiích zcela podporoval. Dá se říci, že již dospěl, ačkoliv život stále patřil jeho práci. Po studiích historie umění a antických dějin se Lionel rozhodl, čím se chce, aspoň prozatím, stát – restaurátorem. Povolání vcelku nezvyklé, ale jeho rodinné zázemí mu umožňovalo se stát čímkoliv to chtěl, a jeho dar mu v tomto ohledu pouze pomáhal. Timotheus mu dokázal přes několik konexí zařídit praxi a pár menších pozic, kde se naučil to nejobtížnější a kde povětšinou jen natíral starší kusy nábytku, opravoval je, přesouval a podobně. Trvalo léta, než jej pustili k něčemu cennějšímu, a za tu dobu stihl poznat rovnou několik lidí s obdobnou schopností jako je ta jeho. Všichni byli tím či oním způsobem namočeni v oborech historie, přičemž někteří měli větší ponětí o okolním světě než ti další. Ti starší jej dokázali pomalu zasvětit, seznámili jej s nadpřirozenem, byť tomu dokázal uvěřit až po týdnech, a také zde poprvé uslyšel o Kingsbridge.
Jako jeden z mála z firmy, kterou zastával, mohl přijímat… poněkud neobvyklé zakázky. Zejména ty, které souvisely s oním městem na severu Anglie. Jednu z nich přijal – oprava jedné ze starších budov tamější historické čtvrti –, a byl tak přinucen zde pár měsíců žít. Zjistil zde, že byl vybrán, jelikož jako jeden z mála může do města vejít. Toho času nebylo příliš, ale už za tu dobu se v onom městě cítil… jinak. Viděl zde lidi ohýbat vodu a vítr běžně v ulicích, poznal zde také mnoho lidí, kteří mu potvrdili jedno – že toto město je jediným, kde bude schopen být sám sebou. Byl to neprobádaný svět se zcela neprozkoumanou historií, a i přes mnoha nebezpečí se zde cítil jako doma.
Ve městě žije již druhým rokem, a dá se říci, že je spokojen. Našel si zde pěkný apartmán, také několik známostí a o zdejších druzích ví dostatečně k tomu, aby věděl, komu se přesně vyhýbat. Občas vypomůže v místnímu muzeu, kde se stará o exponáty, mimoto se však stále drží svého pravého povolání a pomocí svého daru a skvělých tvůrčích schopností oživuje minulost. Pokud si to však situace vyžádá, je ochoten svůj rozšířený zrak využít i k jiným záměrům – například aby pomohl zdejším lovcům či policii. Mimo jiné si oblíbil navštěvovat jejich posilovnu, kde mnohdy ostatním vypráví o svých zážitcích ze středomoří.
• Známí mu říkají LT a většinou se tak i představí.
• Čas občas mrhá tím, že zapisuje všechno z toho, co svou schopností vidí, občas také trénuje v místním gymu.
• Je to kuřák, ač se tím často nepyšní, a snaží se to omezit pouze na vlastní balkón.
Žádné komentáře:
Okomentovat