Benji nedisponuje žádnými zvláštními schopnostmi, které by vystupovaly z řádu jeho druhu. Pyšní se velkou výdrží, rychlostí a silou, což si však vyžaduje opravdu enormní příjem energie. Jeho přeměnou je prostý kojot prérijní.
Je jeho duše stejně zkažená, jako působí jeho obličej? Ano, rozhodně ano.
Tento introvert si dělá nepřátele daleko snadněji než přátele. Někteří lidé jsou protivní, nepříjemní a agresivní, jiní sarkastičtí, upřímní a zlomyslní. A Benji? Ten je tím vším dohromady. Jo, u něj určitě převažují ty negativní vlastnosti.
Benji je typ člověka, který vás bude nenávidět, jen když na něj promluvíte. Který vás probodne pohledem, jen když okolo něj projdete a pokud budete mít štěstí, budete probodnuti pouze jeho pronikavými očima. Ten klučina vám dokáže nahlédnout snad až do duše. Soucit ani svědomí ho moc netrápí, jelikož on si vždy dokáže zdůvodnit své činy. Cynická svině? Ano, těch mnoho lidí, kteří ho tak nazvali se trefili naprosto přesně.
Je vskutku sebevědomý. Minimálně v tom, v čem si je jistý. Takže sázky s ním uzavírejte jen na vlastní nebezpečí. Stále je to však člověk… teda není člověk, ale… prostě se chápeme. Není dokonalý. Chyby dělá totiž opravdu často, ale za to se z nich vždy snaží poučit. A ačkoliv ve společnosti přežívá už pár let, mnoho věcí a slov je mu stále nových. Stejně jako zvyky a etiketa.
A jak to má vůbec s city? Benji neustále balancuje na hraně melancholika a cholerika. Tudíž nikdy nemůžete vědět, zda se tiše nechá utápět ve svých pocitech, nebo na vás impulzivně a agresivně zaútočí. Je docela náladový a urážlivý, což se však snaží skrývat. Mnohokrát by si přál své city vypnout, jelikož ho nesčetněkrát zavedly do problémů, ale to zkrátka nedokáže.
A teď ty kladné stránky… Upřímnost? Ocení někdo prořízlou pusu? Když už ho vyrušíte z jeho svatého klidu, tak drzostí ani sarkasmem opravdu nešetří. Zároveň ani jeho mimika není pozadu, jelikož ironický úšklebek se na jeho rtech objevuje až nebezpečně často. A mnohdy po něm následuje rána pěstí. Pokud ho však chcete rozesmát.. No, na to budete muset přijít sami.
Dále by se mezi to dala zařadit jistá loajalita, která se sice u něj získává nesmírně těžce, ale výsledek poté stojí za to. Při plnění slibů se na něj také můžete s klidnou hlavou spolehnout, jelikož to, co si nasadí do hlavy je naprosto odhodlaný splnit.
Avšak nezapomeňte, že jakákoliv interakce s Benjim je jako bruslení na již nakřáplém, tenkém ledě, který dokáže v okamžiku prasknout.
PROLOG -2. Polovina 20. Století
,,La Llorona. La Llorona. La Llorona.“ Šepot těch dvou slov byl slyšet všemi ulicemi Mexico City. Stačilo na chvíli zpomalit, ztišit se a zaposlouchat. Ať už to byly vyděšené výkřiky, či prosebné modlitby. Jejímu jménu nešlo uniknout. Vrátila se sem, z posmrtného života, aby splatila svůj dluh a pomstila se nevinným. Pro ostatní to mohla být jen bezvýznamná legenda, ale Mexičané, zvlášť žijící v jejím útočišti, věděli, že je to pravda. Věděli, že jejich děti a manželé nezmizeli jen tak. Věděli, že když viděli ženu v promočených a zablácených svatebních šatech, tak bylo pozdě na Boží požehnání. Znamenalo to jejich konec.Tehdy se stmívalo. Zlatá zář na horizontu pomalu slábla a byla nahrazovaná šedými mraky a smogem, přes který nebyly vidět hvězdy. Místní kněz se i přesto skrze okno s vitráží díval vzhůru, k obloze. ,, Někde tam určitě bude, “ zašeptal si pro sebe. Myslel Boha, nebo onu jedinou hvězdu, která symbolizovala jeho zesnulou manželku? Opatrně zavřel bránu kostela a nemotorně zápasil se zámkem, než ho konečně uzavřel. Dělal to snad po tisícáté, ale jeho stařecké a roztřepané ruce s tím vždy měly problém.
Pomalu se otočil zády k Božímu místu a zamířil temnými uličkami do svého skromného domu. Slabě osvětlenými cestami se linuly vábné vůně večeří a když procházel okolo otevřených okenic, uslyšel útržky konverzací těch spokojených rodin. Měl tohle město rád a ačkoliv o něm panovalo mnoho povídek, cítil se tady bezpečně.
Klid usínajícího města však rozsekl hlasitý výkřik. Kněz neváhal a těmi známými ulicemi se vydal ke zdroji. Čím blíže se dostával, tím více její žalostné kvílení sílilo a tím více mu připadalo, že je mu ono prostředí cizí. Ještě párkrát zatočil, než vstoupil do dlouhé, slepé ulice, na jejichž stranách nebyly žádné okna. A tam na konci seděla a bolestí sténala žena v bílých šatech. ,, La Llorona, “ šeptaly zdi z kamenných cihel. On tomu však nevěřil. Byla to jen dětská povídka a navíc byl chráněn Vyšší silou. Ta nevěsta k němu zvedla hlavu. Neviděl její oči, ale cítil její pohled. Její vzlykot přestal.
Když však byť jen na okamžik zavřel oči, ta bytost stála před ním. Párkrát, ospale zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Přes průhledný závoj viděl její obličej jen matně, rozmazaně. Dokázal však rozpoznat, když otevřela ústa. Vyšel z ní nelidský zvuk. Spíše řev. Kněz cítil, jak se jeho tělem rozlévá beznaděj. Slyšel desítky hlasů. Mrtví, volající o pomoc. Padl na kolena a poté, bez jakéhokoliv odporu se sesunul k zemi. Jeho oči byly zavřené. Neviděl ji, ale cítil ji. Cítil, že otevřela ústa více. V bolestivých mukách se zmíjel a z jeho těla byl pomalu vysáván život. Čeká na něj Ráj.
Křik však náhle přestal a byl nahrazen jen mělkým a zrychleným dýcháním někoho dalšího. Když kněz znovu otevřel oči, spatřil muže, svírajícího v obou rukách stříbrně-lesknoucí se meč, který prošel skrz na skrz tím duchem. Banshee se s posledním výkřikem vytratila a její duševní stránka byla uvězněna v meči, který byl rychle upuštěn na zem, jak s ním jeho majitel nechtěl mít už nic společného.
Kněz, za pomoci druhého, se postavil na nohy a ještě ten den všichni obyvatelé města radostně vykřikovali jméno: ,, Santiago de Varona, ochránce lidu a zabiják La Llorony. “ Tohle však byl jen pouhý začátek jeho lovecké kariéry.
CHLAPEC POUŠTĚ - Začátek 21. století
Pokud ten příběh chcete vážně slyšet, první věc, která vás zajímá je, kde jsem se narodil, že? Nebo jak mizerné bylo mé dětství? Či jací jsou mí rodiče? Nemám moc chuť dloubat do mé minulosti, abych řekl pravdu. Nepřijde mi moc zajímavá.
Vyprahlá a Sluncem spálená pustá země. Věčná krajina táhnoucí se na míle a míle daleko.
Poušť se nikdy nemění, zůstává stejná. Žádný vítr, žádný déšť, jen zatuchlý surový vzduch.
Když na vás shlíží modrá obloha, zdá se, že se zastavil čas a vy se najednou cítíte klidní. Na pouhou chvíli zapomenete, že váš jazyk je oteklý z toho nedostatku vody a jídlo postrádá chuť. Pak nad vámi však zakrouží sup, jako by si značkoval svou budoucí kořist a vy víte, že i přes to všechno, co vám schází musíte pokračovat dále. Písek se vám dře o celé tělo, ale stejně se nesmíte zastavit. Teprve až zajde Slunce za obzor a teploty se rychle změní, tak můžete rozdělat oheň, postavit stan a doufat, že nepřijde písečná bouře, nebo nepodlehnete hypotermii.
Z mládí si nepamatuji na nic jiného, než na poušť. Někoho by jistě překvapilo, že si můj otec na výchovu vybral zrovna tohle místo smrti, ale ten ani nevěřil, že by se mu jeho experiment povedl. Ano, experiment. To jsem já, Benji, Prostá hříčka přírody, spojení protikladů. Jsem třetím dítětem - prvním, které však bylo narozeno živé. Huh.. zní to tragicky? Santiago věděl, do čeho jde. Tři ženy, dlaci. Ať už chtěly, nebo ne, byly přinuceny mu počít dítě a potvrdit legendu o tom, že i ony zvířecí geny se mohou spojit s těmi loveckými. Dvakrát to nevyšlo a na potřetí jsem se mu narodil já, zdravý chlapeček, nástupce jeho pozice.
Můj otec za svůj život vyzvedl kohortu de Varona do hvězdných výšin. Naše příjmení je dodnes známo po celém Mexiku. Je spojováno s prestiží, krutostí a hlavně lovci. A můj otec, jako jejich vůdce, chtěl po mě to stejné. Měl jsem kráčet v jeho stopách.
Neměl jsem v životě nikdy moc na výběr. Měl jen dvě možnosti: poslouchat otce, nebo utéct skrze desítky kilometrů pouště pryč. Dobře, neměl jsem žádný výběr. Výchova a můj život byl vskutku prostý, za to nesmírně náročný. Každý den putování mezi dunami písku z jedné oázy ke druhé, bylo ztíženo ještě loveckým tréninkem. Žádná škola, Vánoce, nebo volno. Tyhle slova jsem se naučil až za několik let poté. Musel jsem se adaptovat na rozlehlé planiny ničeho a najít v nich vše. Od chvíle, co jsem se sám dokázal postavit na nohy, jsem přihlížel veškerým zvěrstvům, které se v naší kohortě děly, napříč putování mexickou poští. Byl jsem svědkem mučení, zabíjení, sexuálních aktivit a dalších věcí, které v mých dětských očích rozmazaly všechny naivní představy i hranice o tom, co je správné a co ne. Proto mi můj vztah s otcem připadal naprosto v pořádku. Vyrůstal jsem totiž bez kontaktu s okolním světem.
V průběhu času jsem se naučil soužít se svojí stránkou lovce i lykantropa. Lovil jsem a byl zároveň tím, co lovím. Má proměna nebyla nijak velkolepá. Otec jí byl velice zklamán. Ne, že by to bylo mé první zklamání. Vlastně ani nevím, zda mě někdy pochválil. Očekával totiž, že to bude vlkodlak a ne pouhý kojot. Já si však zamiloval volnost své zvířecí formy.
Můj život se změnil, když mi bylo šestnáct. Tehdy jsem společně se svým otcem konečně opustil pusté planiny pouště a poprvé jsem viděl zelené lesy a moderní města. Něco takového však nepřišlo jen tak bezdůvodně. Jiné děti v těhle letech nastupovali na střední školu, ale pro mě to byl rok naprosto odlišných zkoušek. Zatím ze mě byl pouhý lovec divoké zvěře, nikoliv však lidem podobným bytostím. A to se mělo změnit.
Byl jsem poslán na misi do Londýna. Zabít tamějšího upíra, který zavraždil několik občanů, přinést jeho hlavu, sebrat peníze za odměnu a pak se hned vrátit. Tehdy byl prosinec. Poprvé za život jsem spatřil sníh, či ochutnal svařák. Všude visely blikající světýlka a všechna ta novota mě vzrušovala. Sice doteď nechápu, proč si lidé dávají dárky, či na střechy domů visí obtloustlého muže s bílými vousy, ale ten pocit objevování nového mě na nějakou tu chvíli odvrátil od svého úkolu tady.
Samotný lov mi nedělal moc problém, byl jsem pro to narozen - stvořen. Bylo to poprvé, co jsem něco takového pocítil, ale zkrátka jsem byl něčím navigován. Celou noc jsem chodil po stopách a byl veden pudy. A když se stmívalo, narazil jsem na toho upíra…rku, přímo v akci. Byla to malá, drobná dívka, která byla svými rty přisátá k tělu muže, které barvilo okolní sníh do rudé barvy. Tohle byl můj cíl. Moje propustka k uznání otce. Ta holka byla natolik zabraná do své kořisti, že si nevšímala okolí, což mi dalo skvělou příležitost se k ní dostat a svojí silou ji srazit k zemi. V ruce jsem držel ostrý dubový kůl. Napřáhl jsem se a má ruka chtěla provést smrtelný zásah do srdce, ale já ztuhnul. Dívka byla značně zmatená a sama plakala, jako by snad nevěřila, že zrovna někoho zabila a zároveň, že i nyní nastane chvíle její smrti. Já nad ní jen seděl. Nevím, co se stalo. Na tohle jsem nebyl připraven. Na tohle se nejde připravit. A tak, využila můj šok, shodila mě ze sebe a utekla. A já ležel v mokrém, krví zabarveném sněhu, zatímco jsem svíral dubový kůl. Nemohl jsem se vrátit s prázdnou. Nemohl jsem potvrdit, že jsem opravdu jedno velké zklamání a skončit znova v poušti, zatímco tam venku je neprozkoumaný svět.
A tak jsem ze své kapsy vytáhl stříbrnou dýku a přiložil ji k hrdlu toho mrtvého mladíka.
Odměnu jsem převzal bez potíží. Oni totiž nevěděli, kdo ten upír doopravdy byl a proto se spokojili s jakoukoliv hlavou. Má mise byla oficiálně splněna a nyní mě čekala jen cesta domů. Já však věděl, že bylo jen otázkou času, než ta dívka začne zabíjet znovu a mé lži se rozpadnou. Nemohl jsem se vrátit, ale nemohl jsem tu ani zůstat. A tak jsem se před tím vším rozhodl utéct.
KINGSBRIDGE - 2019 až současnost.
Cítil jsem se volně. svobodně. Ale když si na to vzpomínám, v tu dobu jsem ani nechápal, co ty slova znamenají. Byl jsem jen sám. Úplně sám. Byla tohle volnost? Slavit své 16. narozeniny a všechny po nich následující bez nikoho jiného, o samotě. Tomu se říká svoboda? Popravdě jsem se však cítil ztraceně, jako nějaký průzkumník, který však ztratil mapu i kompas. A proto jsem se rozhodl znovu poslechnout ty vnitřní pudy. A ty mě zavedly sem. Do “ královského mostu “, jak jsem tehdy zjistil na překladači, jelikož jsem v tu dobu angličtinu moc neovládal.Písečné bouře byly nahrazeny silnými dešti a nebezpečné zvířata lidmi. Teda… já jsem po chvíli pochopil, že tady nikdo není jen tak ledajaký člověk. Všichni tu byli něčím zvláštní, výjimeční. A když jsem zjistil proč, tak jsem se cítil, jako bych dostal druhou šanci se prosadit jako lovec. První rok tady jsem jen pozoroval a snažil se pochopit onen nový život. Naučil jsem se násobit dvojcifernými čísly, nebo si taky objednat kávu z automatu. A s tím vším mi pomohla jedna o pár let starší slečna, médium. Řekla mi, že se jmenuje Maia a že o téhle události snila. Nazvala to osudem.
Ležel jsem na lavičce před menší knihovnou a snažil se v tom chladu usnout. A ona se zjevila jako nějaký anděl a zavedla mě do místnosti plné desítky tisíců papírů plných písmen a slov, kterým jsem mnohdy ani nerozuměl. Byla zvláštní, ale to prý média bývají. Ale i já jsem byl zvláštní, takže jsme si sedli. Nabídla mi dokonce dočasný nocleh a po sblížení i brigádu. Štěstí se u mě však nikdy moc dlouho nezdrží. Jednoho dne mě poslala pryč a když jsem se vrátil, celá knihovna byla v plamenech. Vběhl jsem dovnitř, ten zápach mě štípal na těle i v očích a několikrát mé oblečení ožehly plameny, ale já jsem ji tam nemohl nechat. Musel jsem ji zachránit, jako ona zachránila mě. Našel jsem ji ležet v jejím, našem, pokoji. Byla na posteli, klidná a nepřekvapená mou přítomností, ani plameny, které se draly k ní. Chytl jsem ji a táhl ven, ale ona se bránila. ,, Tohle je konec mého osudu, Benji, ne tvého. Musíš odejít, “ zašeptala mi, ale ja ji stále nechtěl opustit. Byl jsem však zbabělec. Chtěl jsem odejít s ní, nebo vůbec, ale vyšel - spíše vyplazil jsem se sám. A nikdy jsem se necítil více sám.
Nyní je mi osmnáct a umím všechna písmena abecedy. Snažím se tu žít, ale spíše jen přežívám. Ze dne na den. Z jedné odměny na něčí hlavu na hlavu někoho druhého. Zjistil jsem, že život nikdy nebude spravedlivý a tentokrát, když do srdce upíra zabodávám dřevěný kůl, tak jsem naprosto klidný. Stejně jako byla Maia, když se nechala sžírat plameny.
Přezdívku Benji získal od Mai. Zalhal ji, že se jmenuje Benjamin, jelikož si myslel, že nové jméno mu vytvoří i nový život. Dodnes se s ní představuje a používá ji jako vlastní jméno.
Vždy ho zajímalo, jak náchylní jedinci jeho druhu jsou vůči stříbru. A tak si jednou ze zvědavosti vzal stříbrnou dýku a tupou stranou čepele si přejel po hřbetu nosu. Dodnes tam má značnou, téměř čerstvě vypadající jizvu. A jiná se mu táhne svisle s obočím. To se jednou rozhodl, že si ve své kojotí formě lehce pohraje s venkovní kočkou, která ho však surově odmítla. Na dvou však to číslo zdaleka nekončí. Na svém těle má několik dalších, ať už z jeho zvláštních myšlenkových pochodů, nebo soubojů.
Má ohromný strach z blesků a bouřek.
Není sice nějaký velký, aktivní kuřák, ale cigarety se u jeho rtů objevů pravidelně.
Má vskutku příšerný vkus v módě a proto, aby si o něm jeho zaměstnavatelé nemysleli, že je jen nějaký bezdomovec, tak se uchyluje ke klasickým oblekům. Zvlášť má v lásce různé školní uniformy. Kdo by čekal, že si někdo najme studenta, aby vás zavraždil, žejo? Ve volném čase však nosí spíše volné tepláky a mikiny.
Na svých rukou nosí vždy prsteny. Nemyslete si však, že mají nějakou estetickou funkci. Benji je využívá spíše jako boxery.
Žádné komentáře:
Okomentovat