Ochranná magie - u té umí spíše jen základy
Transmutace - jen si to zkusila, ale nijak extra to neovládá
Telekineze - tu už ovládá lépe, ale přesunout umí zatím jen lehčí předměty
Evokaci chce zařadit do svého repertoáru, ale později
Očarování - amulety zvládá vcelku obstojně, ale jeden jí zabere tolik času, že víc jich za den nezvládne
Panacea - tu ovládá nejlépe ze všech a pořád se v ní zdokonaluje. Usnadňuje jí to dost práci.
Liv je na první pohled strašně něžné a jemné stvoření. Se všemi se snaží jednat hezky, je milá a když s vámi mluví, tak tišším, až uklidňujícím hláskem. Ten je totiž mnohdy potřeba, když potřebuje uklidnit nějakého majitele zvířete, že bude v pořádku, i když tomu třeba ani ona sama moc nevěří. Těžko byste tím pádem hledali klidnějšího člověka. Ne vždy to je ale lehké udržet si vyrovnanost, aby ostatní nepoznali, že je roztěkaná nebo z něčeho nervózní. K tomu jí dopomáhají každodenní procházky do přírody nebo meditace. Ty jsou pro ni nezbytnou součástí života a bez nich by byla nejspíš taková hromádka neštěstí. Velmi špatně snáší to, když selže a nějaké zvíře jí zemře pod rukama. Je totiž velmi citlivá a empatická. Dělá vždy vše proto, aby se tak nestalo, protože už většinou dopředu ví, jak to dopadne a to díky tomu, že je velmi vnímavá, ale vděčí za to i své intuici. Ta ji nikdy nezklamala, ale i přes to na ni ne vždy dá. Nechce se smířit jen tak, že někomu nedokáže pomoci nebo, že by se s určitou osobou neměla stýkat, protože jí něco uvnitř ní varuje, i když je jí třeba sympatická. Je ale svá a bohužel i trochu naivní. Má za to, že nejsou zlé a hodné bytosti a věří, že každý má v sobě kousek dobra. U někoho velmi hluboko, ale i tak tam je. Temné bytosti vnímá jako chudáky, kteří se stali temnými, protože se jim něco stalo. Nebo jen špatně sešli ze scestí, případně se špatně narodili a to si vybrat nemůžete. Tak to má i se zvířaty. Pomůže každému, bez ohledu na to, jak nebezpečné to je. Nechá se tedy poškrábat i pokousat, ale nevzdá se. To jí není po vůli. Pomoc je pro ni na prvním místě a mnohdy si neuvědomuje následky a ani to, že někdo si pomoc nezaslouží. Také si neumí přiznat, když neví, jak pomoci. Na to má plnou knihovnu různých knih, po kterých sáhne, když si neví rady. Najdete tam všechno možné, ne jen lexikony. I když těch je tam taky mnoho. Učí se z nich kouzla, ale jen teoreticky. Nejprve si nechá ukázat, jak se má kouzlo správně provést a učí se od mnohem zkušenějších. Sama to nezkouší, pokud to není nezbytně nutné. Bojí se, co by tím mohla způsobit a komu by tím ublížila. To je totiž to poslední, co by chtěla. Proto i staví své potřeby až za ty pro ostatní. Tím se mnohdy dostane nechtěně do konfliktu s někým, kdo jí říká, že to není dobré. Tato křehká dívka se ale neumí hádat, není vůbec konfliktní, nesnáší hádky a křik, takže v takovém případě jen sklopí pohled a dá za pravdu tomu druhému. Velmi málo projevuje své názory a drží se spíše v pozadí. Rozhodně nechce vyčnívat z řady a už vůbec ne být středem pozornosti. Je ohleduplná a přizpůsobivá. Ale také ne pořád. Když už je toho moc i na ni, tak umí vyletět jako čertík z krabičky a říct si své. To všechny zaskočí, protože to od ní nečekají. Stejně tak, když kouzlí, tak se z ní stane zcela jiná osoba. Je soustředěná, mnohdy se i mračí a když chce dát kouzlu tu správnou váhu, tak umí zvýšit i hlas. Toto má po matce. Ale v žádném případě nechce jako ona přejít k černé magii. Té se vyhýbá na míle daleko a nikdy by ani nepoužila kouzlo, které k ní má blízko. Ví moc dobře, která to jsou, protože je jako chodící knihovna. Má totiž i dobrou paměť a co si přečte, to v ní tak nějak zůstane a vzpomene si na to, když potřebuje. Samozřejmě ne na všechno, ale pamatuje si toho dost. Má skvělou paměť i na obličeje a jména. Pokud vás tedy někde potká a zaregistruje vás, tak si zapamatuje váš obličej a když vás potká znovu, ví přesně, kde se s vámi střetla poprvé, případně i kdy zhruba to bylo. Ale to nahlas neřekne, protože nechce vypadat jako nějaký blázen a také je velmi stydlivá. Takže, aby za někým přišla a oslovila ho, musí to mít nějaký důvod. Je sice přátelská, ale sama se neseznamuje. Neumí to a když to nevyžaduje situace, tak se seznamování s novými lidmi vyhýbá. To se samozřejmě netýká frakce, protože tam s radostí vítá všechny nové členy, protože čarodějů, kteří se zabývají bílou magií a ochraňují tak ostatní před temnými bytostmi, není nikdy dost a jsou vždy vítáni. Pokud to tedy nejsou lovci. S nimi sice vychází, ale nelíbí se jí to, že zabíjí. Všeobecně nemá ráda násilí a už vůbec ne zabíjení. Nedokáže se na to ani dívat a musí odejít pryč. To byl i důvod toho, proč nikdy neobětovala žádné zvíře a i kdyby měla vykrvácet, tak ji to nedonutí usmrtit nějakého živočicha. Raději spálí nějakou knihu nebo vzácný předmět, jež mají doma hodně. Dělá to potají a pak má vždy výčitky svědomí. Umí si to ale obhájit tím, že je to pořád menší oběť, než zvíře. Nesmím ale také na závěr zapomenout zmínit její romantickou stránku. Ráda pozoruje západy slunce, miluje večeře při svíčkách nebo někde v přírodě a dokáže ji rozněžnit i kytka utrhnutá na louce, když je darovaná z lásky. Není vůbec povrchní a ani materiálně založená. Co ale nesnese, tak jsou to lži a povrchní, arogantní lidé. Těm se vyhýbá velkým obloukem, protože se jí nelíbí ta negativní energii, kterou z nich cítí.
Jednoho krásného dne se na srazu covenu bílé magie potkala jedna čarodějka s čarodějem a na první pohled se do sebe zamilovali. Od té doby bez sebe nedali ani ránu a milovali se tak moc, že z jejich lásky se narodila Olivia. Od rodičů dostávalo mnoho lásky a nejen od nich. Babička z matčiné strany, byla z vnučky tak nadšená, že kdykoliv byla možnost, vzala si ji na hlídání a jakmile Liv začala vnímat, zasvěcovala ji do toho, kým je. Ukazovala jí jednoduchá kouzla, která spočívala v lehké telekinezi. Jednou, když spolu šly po parku v krásný podzimní den a všude bylo plno listí, babička pomocí pár kapek své krve, nechala vzlétnout listí okolo nich. Malá Olivia z toho byla tak nadšená, že začala tleskat a chtěla to umět také. Samozřejmě, že jí to nešlo hned, protože žádný učený z nebe nespadl. Ale protože má velkou trpělivost a nevzdává se jen tak snadno, tak pilně trénovala a nakonec se jí to povedlo. Od té doby pochopila, že když bude poctivě trénovat a bude trpělivá, dokáže se naučit cokoliv, co bude chtít. Dostala také knihy o magii a lektvarech, které si četla pořád dokola. Dovedla přečíst i několik knih za den. Četla je jedním dechem a byla fascinována tím vším okolo magie. Myslela si, že je hrozně pěkné umět kouzlit, vytvářet léčivé lektvary a netušila, že kouzlo může i někomu ublížit. O černé magii, ani temných bytostech neměla nejmenší tušení. Rodiče a stejně tak i prarodiče ji od toho chtěli držet co nejdál. Aspoň do doby, než bude starší. Byla totiž jejich jediná dcera, stejně tak i vnučka, tak o ni nechtěli přijít. Liv tedy znala jen zvířata, která milovala všechny bez rozdílu. To, že existují i jiné rasy, než čarodějové, neměla páru. To však nebyl dobrý tah.
Protože, když bylo Liv zhruba 12 let, šli do lesa na houby. Liv, protože je velký milovník přírody a vnímá ji víc, než ostatní, se natolik zasnila, že sešla z cesty a vzdálila se od svých rodičů. Nějak to nevnímala a vlastně jí to bylo i celkem jedno. Nevěděla, že v lese může být něco, co by jí mohlo skutečně ublížit a zvíře to nebylo. Tedy ne takové, které malá čarodějka znala. Když se dostala hlouběji do lesa, tak nastalo najednou ticho. Neslyšela hlasy svých příbuzných. Tomu nijak nevěnovala pozornost, protože tu nacházela bylinky, které se na kraji lesa nevyskytovaly. Dala se tedy do jejich sbírání. Bylo to pro ni zajímavější a hlavně cennější úlovky, než houby. Už se těšila, jak se s nimi vrátí k ostatním a s babičkou pak z nich vytvoří nějaké lektvar nebo medicínu. To se ale přepočítala. Po chvíli totiž uslyšela zvuk, který doposud neslyšela a to sledovala všechny možné dokumenty o zvířatech a přečetla nespočet encyklopedií, protože je to opravdový knihomol. Zarazila se, zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Nikoho ale neviděla. Myslela si tedy, že se jí to zdálo a šla dál. Pak ale zvuk zaslechla znovu a tentokrát mnohem blíže, než předtím. Znovu se podívala okolo sebe, ale protože nic neviděla, tak ji nenapadlo nic jiného, než se zeptat, kdo tam je. Místo odpovědi, zaslechla zavrčení a když se ohlédla vedle sebe, spatřila, jak se na ni řítí vlk. Ale nebyl to obyčejný vlk, byl mnohem větší a také děsivější. Dívenka tedy vykřikla vyděšením a začala utíkat. Košík po cestě zahodila, aby jí nepřekážel. Naštěstí věděla, kudy přišla, protože si pamatovala stromy, které míjela, tak běžela zpět k rodině. Přitom dál pištěla a volala o pomoc. Při běhu se dokonce ohlédla, kde je vlk a... to neměla dělat. Zakopla o větev a spadla na zem. Stačila se jen přetočit na záda a dát ruce před sebe, aby se jí nezakousl hned do obličeje. Čekala útok, tak raději zavřela oči a … nic. Nic se nedělo, žádný útok. Jen po chvíli uslyšela ránu způsobenou nárazem a bolestné zakvílení. Ruce si tedy od obličeje oddělala a oči otevřela. Posadila se a viděla, že vlk byl někým odražen o strom. Okamžitě její pohled směřoval za ni, kde uviděla otce. Ihned vyskočila na nohy a běžela k němu. Ten ji objal a na její otázku, co to bylo, jí konečně odpověděl. V ten den se seznámila s prvním vlkodlakem a dozvěděla se tak o existenci nejen vlkodlaků, ale i ostatních ras. Byla překvapená, ale i fascinovaná. Takže je vám asi jasné, co si přála jako další knížku.
Kvůli tomu, co se stalo v lese, chtěla babička malou knihomolku učit i obrannou magii. Dívka z toho však měla strach. Bála se toho, že by se jí to někdy mohlo vymknout a mohla by odrazit svou schopností i někoho, koho by nechtěla a tím by mu mohla ublížit. Musela však doma slíbit, že do lesa chodit nebude, ne sama a rozhodně ne do jeho hloubi. To jí ale bylo proti srsti, protože procházky v lese milovala a nechtěla být nijak omezována, kam smí a kam ne. Dala tedy na babičku a i když nerada, tak ji poprosila, aby jí ukázala, jak přesně se dělají obranná kouzla. Dozvěděla se tedy, že vlka nebo jinou bytost, nemusí hned odrážet a tím mu způsobit nějaké zranění, ale že lze udělat i bariéru, aby se k ní nedostal. Starší žena ji seznámila i s amulety. Ty zvědavou čarodějku zaujaly velmi a chtěla je naučit dělat. To však není tak lehké, jak by si představovala. Jakmile tedy byla starší, pochopila, že všechno chce svůj čas a zařekla se, že než bude umět dobře jedno kouzlo, nebude se učit nové. Nikdy netoužila po moci, ale cílevědomá je. Ovšem, jinak, než její matka. Ta se totiž jednoho dne rozhodla provést kouzlo, které nemá s bílou magiií nic společného a v ten den se úplně změnila. Chtěla po své dceři, aby se naučila kouzla, která se mladé thaumaturgce nelíbila ani trochu. Zaváněly temnou magií a Liv nechtěla nikomu ublížit. Matka tím ale byla posedlá čím dál víc.
Jedna procházka v lese nedaleko jejich domu se pro ni stala traumatem. Matka totiž svou magií zabila vlkodlaka. Ten byl v lese sám a ani nevypadal, že by se jim chystal ublížit. Ale matka tvrdila něco jiného, nazvala ho hrozbou, která se musí zahubit a chtěla to po své dceři. Ta odmítla a matka se rozzlobila, že to udělá tedy sama. Liv ji nepoznávala a když viděla její temný pohled, raději utekla. Slyšela jen bolestné kvílení, tak si zacpala uši a po tvářích jí stékaly slzy. Kvílení po chvíli utichlo a matka se objevila vedle ní. Snažila se ji utěšit a tvrdila, že to musela udělat, protože se ji vlk pokusil napadnout. Dokonce po dceři chtěla slib, že o tom nikomu neřekne. Malá holčička matce uvěřila a poslechla ji. O tom incidentu mlčela.
Od té doby ale měla ale ze své vlastní maminky zvláštní pocit. Bylo to až děsivé a vlastní dcera ji nepoznávala. Kam se poděla ta milá, hodná a milující matka? Nyní byla úplně někým jiným a dokonce se u ní začala projevovat i agrese. Svou dceru nikdy nebila, ani otec. Ale od toho dne na svou dceru zvyšovala hlas, ponižovala a dokonce od ní i Olivka dostala facku. Ale mnohem víc, než facka, bolela slova, že je k ničemu. Musela utéct. Nechtěla to dál poslouchat. Své útočiště našla u babičky a jejich psů. Jim mohla říct všechno, co ji trápilo. Věděla, že ty němé tváře to nikomu nepoví. Babičce neřekla nic. Nechtěla ji tím zatěžovat.
To ale udělala velkou chybu, protože dokonce ani otec neměl tušení, proč se jeho manželka najednou změnila. Byla totiž hrubá i na něj a doposud idylické manželství, bylo v troskách. Olivia tedy musela s pravdou ven a pověděla, co matka provedla, když spolu jednou byly v lese. To byl pro všechny velký šok. Snažili se jí nějak pomoct, domlouvali ji. Manžel ji prosil na kolenou, ať se od toho drží co nejdál, ale ona nechtěla. Toužila po moci a vyhlazení všech temných bytostí z povrchu zemského. Nic nepomáhalo. Tak se babička naštvala a zamknula ji ve svém domě, aby se vzpamatovala. Doufala v to. Marně. Neměla zájem o změnu a byla tím vším úplně posedlá. Její moc rostla a také ji ovládala černá magie, až ji pohltila úplně. Nemohla se už dál kontrolovat, hrát si na to, co není. Už nechtěla chránit jen nějakými bariérami a povětšinou neškodnými odrazy. Chtěla zabíjet a nejlépe vymítit veškeré zlo. To bylo pochopitelně nemožné, ale matka se v tom viděla. Dokonce natolik, že se vydala sama, ozbrojená nejen svými schopnostmi, ale i zbraněmi, sprovodit ze světa členy jedné frakce. Samozřejmě, že sama to nemohla dokázat, ale ona chtěla... a to se jí stalo osudným. Spadla jim do pasti a zabili ji. Liv tedy přišla o matku úplně. Otec se z toho sesypal a už nikdy nebyl stejným otcem, jakého ho jeho dcera znala. Uzavřel se spíše do sebe a měl svůj svět, ve kterém je dodnes.
Babičku to také poznamenalo, ale jinak. Vzala si tedy svou vnučku k sobě, aby ji ochránila před kouzly, které prováděla její matka, aby nedopadla stejně, jako ona. Liv tak dopadnout nechtěla. Ale pořád si vyčítala, proč neřekla hned, co její matka udělala. Třeba tomu mohla nějak zabránit, nebo kdyby nešly do toho lesa tenkrát samy, mohlo být všechno jinak. Měla pocit, že se z toho všeho snad zblázní. Ale musela se nějak hodit do pohody, protože zrovna se měla rozhodnout, co bude studovat, čím bude a nevěděla. No a jelikož nejsme ve světě Harryho Pottera, tak čarodějnická škola v možnostech nebyla. Příbuzní jí radili tolik škol, ale jí se žádná nezamlouvala. Chodila tedy denně do přírody, kde si čistila hlavu a snažila se přijít na to, jaká škola a třeba i později povolání, pro ni bude to pravé. Našla tam zraněné zvíře, které tam zkrátka nemohla nechat. Vzala si ho tedy domů a pomocí bylinek se ho snažila ošetřit. Jeho zranění byla však tak rozsáhlá, že bylinky nestačili. Sáhla tedy po knize léčení a ihned s ní spěchala za svou milovanou babičkou. Ta ji tedy začala učit poocí magie kouzlit. Liv se do toho tolik ponořila, že zvířat přibývalo. Pomalu si mohla udělat útulek nebo záchrannou stanici. A v tom jí to došlo. Půjde studovat veterinu a pak si pořídí i záchrannou stanici, kde všechna ta zvířátka bude mít.
A tak se taky stalo. Upnula se do toho natolik, že poctivě studovala a školu úspěšně dokončila. Stalo se to smyslem jejího života mimo kouzlení a zamilovala si to. I když to nemá jen pěkné stránky, ale i ty stinné, kdy musí zvíře uspat. Ví však, že mu tím pomáhá, takže i když to nese zprvu těžce, dokáže se přes to přenést. Proto si i z peněz, které jí našetřila babička, zřídila zatím provizorní kliniku se záchrannou stanicí a má i pár pacientů, kteří k ní chodí pravidelně. Líbí se jim totiž její citlivý přístup ke zvířatům. Umí je totiž uklidnit a nebojí se k ní chodit tak, jak k jiným veterinářům. Také oceňují to, že zřídka kdy používá chemii a spoléhá se na lektvary, bylinné zábaly a také své schopnosti. To Liv těší. Aspoň něco, když všechno ostatní pokazila.
Měl o ni totiž zájem její soused, se kterým se znala odmalička. Ale ona to neviděla. Pomáhal jí se stanicí a byla s ním každý den. Jednou ji pozval na piknik a tam jí vyznal lásku. Olivia tím byla tak zaskočená a nevěřila tomu, že ho odmítla. Nebylo to proto, že by ho neměla ráda, ale bála se. Je totiž ve vztazích nezkušená a nechtěla, aby s ní byl nešťastný. Později, až když se odstěhoval daleko, protože mu tím hodně ublížila a nechtěl ji vídat, zjistila, že do něj byla zamilovaná. Ale to už bylo pozdě. Snaží se tedy ze svých chyb poučit a nedělat ty stejné dokola. Odstěhovala se i od babičky do menšího bytu, ve kterém platí nájem. Nechce být nikomu na obtíž. Chce si dát svůj život do pořádku sama a postavit se na vlastní nohy a kdo ví, třeba zažít i první lásku.
- Miluje všechna zvířata bez rozdílu.
- Nikdy si neodpustila to, že matka přešla k černé magii a dává si to za vinu.
- Na veřejnosti neprojevu emoce, nebrečí. To si nechává až do své postele a kolikrát ani nemůže usnout, jak má mokrý polštář od slz.
- Snaží se neustále usmívat, protože, když tak nečiní, vypadá jako vrah. Ten výraz má po své matce.
- Je panna a nikdy neměla vztah. Nezažila ani první pusu, protože odmítla kluka, který ji miloval a později zjistila, že milovala i ona jeho.
Žádné komentáře:
Okomentovat