Standartní svého druhu. Prozatím jim však úplně nerozumí a s jejich existencí se poněkud hůře vyrovnává.
Piotr byl veselé a živé dítko. Rád skotačil venku se svými sourozenci, hrál různé venkovní hry a velmi se zajímal o otcovu práci kováře. Nesmírně přátelský byl také k cizím dětem – často s nimi trávil čas a obvykle se před nimi i slušně předváděl. Obecně miloval jakoukoliv pozornost a nenáviděl, když ho dospělí ignorovali. Jeho extrovertní povaha mu pochopitelně zaručovala velké množství přátel, které také během počátků svého dětství měl. Jenže poté přišla chvíle, kdy poprvé okusil rodinnou tradicí uměleckého kovářství. A zde nastal obrovský zlom v jeho dosavadní povaze. A hlavní roli v tom, vězte, nehrála pouze aróma žhavého kovu.
Z čiperného hravého chlapce se díky tlaku jeho otce postupně stával uzavřený a bezútěšný mladík, který pomalu ztrácel víru v sebe sama. Ze všech stran slýchával, jaký darmošlap vlastně je, že nedokáže naplnit otcova očekávání a nepochybně díky tomu skončí velice špatně. Jeho sebevědomí bylo horlivě zašlapáno kamsi hluboko do země a z toho pramenící pochybnosti o sobě samém jej bez lítosti zahalily jako černočerný háv plný nejistoty a bázně. A jak čas plynul, tím uzavřenějším se stával.
Až přišel další zlom.
Došlo mu, že pokud se chce v životě někam dostat, pokud po sobě nechce nechávat dupat kdekoho, musí se ozvat. Zvednout zrak ze země, pohledět člověku do očí a nebát se říct, co si doopravdy myslí. Takhle se poprvé postavil otci; ač schytal několik tvrdých ran do obličeje, cítil se skvěle. Zároveň si všiml, že ona šikana, kterou do té doby aktivně zažíval, přešla do mnohem menšího množství. Došlo mu tedy, že čím rázněji se bude chovat, tím méně lidí si na něj cokoliv dovolí. Rozhodl se sám sebe uvěznit do skořápky zdánlivé a skvěle hrané arogance, výbušnosti, drzosti a snad všech záporných lidských vlastností, na které si jen vzpomenete.
Později se z něj však přeci jen stal (za což může samozřejmě i jeho dětství) poměrně hrubý a oplzlý člověk, který nejde pro sprosté slovo zrovna daleko. Taktéž disponuje poměrně slabou sociální inteligencí, a i proto neváhá kdykoliv urazit kohokoliv, bez ohledu na následky, které často bývají spíše nepříjemné. Bezesporu u většiny lidí vyvolává dojem, jako by se mu slušnost celý život vyhýbala velkým obloukem. A respekt? Pro něj jen pouhé synonymum nonsensu. K většině lidem chová zarputilou lhostejnost, máloco jej doopravdy zaujme a téměř nic se mu nikdy nelíbí. Rád vyvolává konflikty, baví ho hádky, při kterých může naplno ventilovat svůj vnitřní vztek. Co také očekávat od lidské studnice těch nejzápornějších lidských vlastností, jaké na světě existují, že? Nutno však podotknout, že se v něm i přes tohle všechno, přes jeho tvrdou ráznou povahu rádoby drsňáka, kdesi hluboko uvnitř něj – u toho nejhlubšího jádra – skrývá přeci jen cosi pozitivního. Něco, co ho v těch nejkrajnějších situacích dělá do jisté míry charakterním člověkem schopného určité empatie, pomoci, laskavosti a starostlivosti o druhé. No tuhle svou stránku úspěšně drží pod pokličkou. Nerad by ukázal jakékoliv své slabosti, jež by mohly být později použity proti němu. Raději přijímá roli toho nenáviděného, kdy to komentuje velice neokázale: ,,Někdo ním bejt prostě musí."
Piotr již od mala vyrůstal s oběma rodiči a třemi staršími bratry, nicméně se nedá úplně říct, že by prožil zcela šťastné dětství, a to i přesto, že se narodil do poměrně slušné rodiny maďarského uměleckého kováře Tibóra a uznávané polské advokátky Karoliny Vincze. Početná rodinka oficiálně sídlila v menším maďarském městečku Tárnok, avšak Karolina díky své práci často pendlovala mezi Budapeští a Varšavou, tudíž se doma objevovala jen sporadicky, později prakticky vůbec. Přesto si k ní malý Piotr dokázal vytvořit mnohem intenzivnější a osobnější vztah než ke svému přísnému otci, jenž na svých bedrech nesl tíhu celé výchovy. Nutno podotknout, že nepříliš dobře a pozdější nenávist, kterou k němu Piotr choval, byla poprvé zaseta právě v tomto období raného dětství.
Jak již bylo řečeno, Tibór byl velice přísným a rázným rodičem. Toužil ze svých synů vychovat poctivé řemeslníky, kteří se nezaleknou žádné práce a budou maximálně soběstační. Piotrovi bratři se otcova řemesla chopili s patřičnou úctou a respektem, za což od Tibóra pochopitelně sklízeli samou chválu. Piotr jim tehdy jako desetileté dítě přirozeně záviděl a chtěl být v otcových očích stejně hodnotný jako oni. V této době by se také dalo říci, že Piotr své sourozence příliš v lásce neměl, vnímal je jako své úhlavní konkurenty v pomyslném ringu, kde spolu neustále soupeřili o otcovu přízeň. A ačkoliv prohrával na plné čáře, šlo především o neškodnou sourozeneckou rivalitu. Jejich vztahy se vyostřily až o nějaký čas později...
V jeho necelých dvanácti letech konečně přišel den, kdy jej otec vzal do své proslulé dílny ve vedlejší vesničce – tam měl mladý Piotr poprvé přičichnout k řemeslu a poznat jeho zlaté dno. Těšil se možná až přespříliš – o to více pak byl zklamán svou nešikovností. Po pár měsících tvrdé dřiny, kdy se skutečně snažil svou prací získat otcovo uznání, totiž zjistil, že tato činnost nebude pravděpodobně tím, co by ho jednou mohlo živit, jednoduše řečeno, má obě ruce levý, jak mu s oblibou a jistou dávkou posměšku hovořívali bratři. Zatímco jim šlo naprosto vše od ruky, nejstarší z nich už dokonce sám pracoval ve své vlastní dílně, Piotr se svou nešikovností a postupně upadajícím zájmem o otcovo řemeslo stal černou ovcí rodiny, a to mu také dávali všichni ostatní znatelně najevo. Mimo Tibóra, který jej postupně úplně zavrhl, o něm i jeho vlastní bratři – především pak nejstarší Gábor – prohlašovali, že je naprostým budižkničemu, co to nikam nedotáhne. Poměrně silná slova, která v konečném výsledku prakticky neměla žádné opodstatnění, no pro malého kluka pochopitelně velmi traumatizující.
Tibórova zášť chovaná k jeho nejmladšímu synovi byla ve vší podstatě poseta zcela očividným pokrytectvím, nicméně takový on už byl. Jakkoliv si dobře rozuměl s různými druhy kovů (a mnohé uměl evidentně velice obstojně tvářet k obrazu svému), o to horším pak byl člověkem. Nedokázal se smířit s tím, že zatímco Gábor a ostatní projevili velký zápal a nevídaný talent pro kovářskou práci, Piotr po něm tuto zručnost ani za mák nezdědil. I proto se zpočátku rozhodl, že v něm tento talent násilím probudí – hodiny a hodiny byl malý Piotrek vězněn v hořícím pekle kovářské dílny a vší silou se snažil ukovat výrobek, jenž by otce alespoň letmo potěšil. Bezúspěšně.
Když i Tibór konečně shledal, že ze svého nejmladšího syna kováře zřejmě nikdy neudělá, nechal ho být. Postupně se od něj vzdaloval a veškerou svou pozornost věnoval zbylým synům. Piotrovi byla tehdy jedinou oporou jeho milující matka, která pro něj projevila aspoň částečné pochopení. Ona se stala jediným člověkem, jež mu dokázal dát skutečnou lásku, jakou dítě v jeho věku potřebovalo. Ovšem jak již je řečeno výše, díky své práci nebývala zrovna často doma, proto se s ní Piotr vídal jen nárazově. Samozřejmě, že jí později sdělil vše, co se u nich doba děje, že je šikanován vlastním otcem a bratry a pokaždé, kdy měla znovu odejít do města, s brekem škemral, aby mohl jít s ní. Ale pokaždé se od ní dočkal téže odpovědi: ,,Vydrž to, broučku. Myslím na tebe." - načež jej vždycky jemně pohladila po vlasech. Nikdy ho nevzala s sebou; to jediné jí nikdy neodpustil.
Chladný vztah s otcem v pozdějším věku puberty vnímal už jako prostoprostý fakt. Nesnášel ho, snažil se mu maximálně vyhýbat, avšak pár vyhrocenějším konfliktům stejně nedokázali předejít – často docházelo i na pěsti. Neshodovali se ani názorově. Byli úplně odlišní.
Ke Gáborovi choval obdobnou zášť. Jako přes kopírák disponoval všemi povahovými vlastnostmi jejich otce. Tady ta nenávist šla ruku v ruce.
Ani dvěma zbývajícím bratrům nemohl přijít na jméno. Ti jen poslušně plnili to, co jim otec s Gáborem nařídili, jako by nikdy nenabyli vlastního rozumu. A to Piotra neuvěřitelně štvalo.
Jedinou osobou, s níž se mohl bavit, a kterou si do jisté míry velmi vážil (ač to nikdy nahlas nepřizná, oba vědí, že je to pravda) se v průběhu let stal jeho kamarád ze sousedství Jacek, který pocházel původně z Polska. Typický rozmazlený fakan z bohaté rodiny, takové o něm měl Piotr prvotní mínění; no ukázalo se, že Jacek je velice charakterním člověkem, jenž mu v mnoha vyhrocených situacích více než dost pomohl. Často trávil čas u něj doma, jeho rodičům to bylo prakticky jedno, takže přeci jen nalezl své útočiště, kde mohl normálně fungovat. Jacek se bezesporu stal jeho jediným přítelem, jemuž se mohl kdykoliv s čímkoliv bezpečně svěřit.
Roky postupně mizely mladému Piotrovi nenávratně před očima a rodinnému byznysu se dařilo náramně – samozřejmě na tom svůj rukopis nenesl nikdo jiný než jeho milovaný bratříček Gábor. Ten zlatému řemeslu prakticky zasvětil celý život. Z malé rodinné firmičky během pár let dokázal vybudovat úspěšný podnik, který i sám řídil. Na rozdíl od jejich otce měl Gábor jisté manažerské nadání, nebo spíše charisma, jímž ohromoval nemalé množství svých zaměstnanců. Ti ho následovali jako svého času fanatičtí nacisté Hitlera – zcela věrně a naprosto hltali cokoliv, co jim byl schopen namluvit. Piotr byl přesvědčený, že i kdyby jim nakázal, ať mu ho všichni naráz vyhoní, našli by způsob, jak to udělat.
Gábor nebyl idiot. Tedy, pro Piotra ano, ale objektivně by se dalo říct, že se z něj postupem času vyklubal jen další manipulativní sociopat, k čemuž v podstatě už od dětství měl tak trochu sklony. Definitivně o tom všechny přesvědčil ve chvíli, kdy vehementně naléhal na jejich již velmi starého a vážně nemocného otce, ať veškerý majetek, který ještě tomu zdecimovanému chudákovi zbyl, přepíše jen na něj, a ať se se zbytkem rodiny vůbec nedělí. Že prý jen on dokáže správně hospodařit s penězi a drahými nemovitostmi, jež rodila po generace vlastnila. Což o to, že se Piotr s otcem nikdy moc nesnesl – ten pohled na jeho stářím vrásčitou tvář a nemocí zakalené oči, kterýma ho v dobách časného dětství rád a okázale propaloval – politováníhodné. Sám sobě zakázal pocítit cokoliv lítostivého, no přesto ním zalomcoval soucit. Sice nepatrný, ale budiž.
Tvrdošíjný bratr si nedal říct. Bylo to asi půl roku od doby, co se s Tibórem jejich matka rozvedla. Přeci jen, ona byla o dvanáct let mladší, krásná, elegantní žena, co o nápadníky v jejím věku nikdy neměla nouzi. Navíc, prý ho stejně nikdy opravdu nemilovala. To ona tu byla ta úspěšná advokátka, on jen pouhý kovář. A navíc už bez peněz. Jo, přesně. Gábor svého vlastního papíka, díky němuž kdysi dávno objevil kovářské umění, vyždímal do posledního centu. Stařec nakonec skončil, jako mnozí další jeho věkoví souputníci, v prostém důchoďáku. Smutný to konec dříve uznávaného řemeslníka, že?
S matkou si i po rozchodu mladý hoch udržoval velmi vlídný vztah. Vždycky ji obdivoval, miloval ji, a ona jeho, což mu (jako správná milující matka) dokazovala vskutku okázale – ve formě poměrně slušného kapesného kdykoliv si jen usmyslel. Piotr tyhle peníze využíval všelijak, jen ne příliš dobře. Často utrácel za chlast, levné děvky, chodíval na bujaré večírky a v neposlední řadě příliš nešetřil ani na hadrech. Ne že by si na drahé oblečení či šperky obzvlášť potrpěl, spíše tím jen chtěl vyzdvihnout svou neurvalost. V městečku rychle získal nechvalnou pověst místního rváče (nezašel pro ránu zrovna daleko), mizery, zkurvysyna, co ojede každou, a mimoto se stal nositelem mnoha dalších trefných přezdívek, co zrovna někdo vymyslel.
A té svini to bylo zcela ukradené. Nikdy se ho nezeptala, jak se mu daří...
Jde-li pak o jeho dva zbývající bratry, jeden se úplně vypařil, Piotr vlastně ani nezaznamenal, kdy se to stalo. Prý odjel studovat někam do Kanady či co. Kdo ví, v jaké prdeli nakonec doopravdy skončil. Druhý patřil ke Gáborovým věrným ovečkám, zastával spíše roli takového hlídacího čokla - jejich interní Heydrich, asi. To se k němu docela hodilo.
Jo, správně – zpřetrhal s nimi všechny vazby. Piotr se s nimi přestal stýkat, s každým. Vzájemně se odcizili a všem to tak vlastně vyhovovalo. Jedině Jacek pro něj stále znamenal hodně. Jeho jediný opravdový přítel z dětství se po úspěšné maturitě odstěhoval do Budapešti, kde začal studovat vysokou školu. Piotrovi jen letmo problesklo hlavou, že by se vzdal svého bohémského života a šel by za ním. Nestalo se.
Jackovi se už dlouhodobě nelíbil poněkud okázalejší styl žití svého dobrého přítele, a ačkoliv se mu několikrát snažil výrazně domluvit, nepomohlo to. Neoblomný Piotr si až pozdě uvědomil, že ztratil dobrého přítele.
Následující rok se všemi známý kurevník ještě stále topil v moři sexuálního harašení všelijakého druhu, až ho to prostě už přestalo bavit. Takový život vás přeci jen brzy omrzí, jestliže kromě masírování ženských poštěváčků neděláte prakticky nic jiného – a tak s lehkou batožinou na zádech a penězi od milované maminky_nasedl do prvního letadla směr Anglie. Země, kterou už jako nevinné dítko chtěl vždycky navštívit, ho lákala nejen místní kulturou, ale hlavně doufal, že mu toto spontánní dobrodružství nabídne nějaké kvalitnější šukání a alkohol, protože – co si budeme – v Maďarsku to zas až taková sláva opravdu není. To, koneckonců, ví každý. Jen náhodně pak vybral, jako svou první zastávku, město Newcastle, leč neviditelná ruka osudu ho nakonec popostrčila trošinku jiným směrem. Bohužel nečekal, že jakmile překročí práh města Kingsbridge, které z nějakého důvodu žádné mapy neznají, začnou se mu dít krapet zvláštní věci.
Nyní je to už pět měsíců, co přiletěl do města, které se zdráhá opustit. O tom, co vidí a slyší, se raději s nikým moc nebaví, ač bylo patrné, že ani ostatní lidé v tomhle zatraceným městě úplně nepatří k řadám obyčejného obyvatelstva. U některých dokonce i silně pochyboval o té příslušnosti k lidské rase.
Jo, nejspíš se vrátí zpátky ke staré dobré masturbaci někde v odlehlých prostorách mnohých ocelových konstrukcí města. Dokonce ani jeho práce uklízeče v místním bordelu v něm nevzbuzuje jakoukoliv touhu si nezávazně zašukat. Do úst se mu tlačí jen jediná otázka - co se to s ním kurva děje?
Piotr ke své smůle bohužel nepatří mezi úplné čahouny, kteří by na svět domýšlivě hleděli z výšin – ba naopak – se svými pouhopouhými sto šedesáti šesti centimetry se právě řadí do té druhé skupiny liliputů a nejen mezi svými vrstevníky se snáze ztratí.
Zdánlivou osobnost naprostého drsňáka v závěru podtrhuje jeho styl oblékání, který se skládá převážně z obyčejných černých (mnohdy i kožených v případě bund) věcí, často poměrně volných, protože na sobě nesnese cokoliv upnutého, doplněných nějakými tematickými šperky (s motivem lebky či tak). Na prsteníčku u levé ruky nosí sice stříbrný obyčejný prsten s vyobrazenou hlavou vlka, ale jinak jsou dokonce i jeho nehty nepřetržitě pokryté sytě černým lakem. Na oční stíny ještě nepřešel, nicméně dost možná to někdy v blízké době aspoň zkusí.
Jeho takřka metalový zjev můžeme přeci jen ještě umocnit – nad pravým obočím jest patrný nenápadný šrám, očividně jizva způsobená něčím hodně ostrým. Takových jizviček, větších či menších, nalezneme na jeho těle docela dost – valná většina z nich jsou však jen stěží rozpoznatelná. Chybí snad jen jakési tetování, no místo toho může nabídnout bohatou nabídku podivně vypadajících znamének, které se mu taktéž rozprostírají převážně na nohou a zádech. Některé mají velice specifický tvar, lehce připomínající například nějaké čtyřnohé zvíře, jiné zase svou kulovitou podobou nejsou ničím výrazné.
Hovoří plynně anglicky. Jeho mateřským jazykem je maďarština a dorozumí se i polsky.
Často bojuje se svým vnitřním pokrytectvím – pro rasistickou urážku nejde daleko, leč to je jedna z mála věcí, co se skutečně snaží navenek omezit.
Kromě sklenky tvrdého neodmítne ani jakékoliv pálivé jídlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat