Fang-Fang své schopnosti teprve objevuje – v době, kdy se dostává do Kingsbridge, tedy ještě neovládá své schopnosti, ani co by se za nehet vešlo. Dá se říct, že o schopnosti ovládat oheň vůbec neví, podobně jako o přeměně. Zbystřených smyslů, zvýšené síly a odolnosti si však všimla.
Fang-Fang je všechno, jen ne obyčejná nebo nudná. Hýří energií, ač tu projevuje ve své plné síle nárazově, málokdy ji uvidíte hyperaktivně lítat celý den (a pokud ano, pravděpodobně celou noc nespala a její tělo žije v iluzi), nýbrž když ji něco nadchne, to se uvolní vše, co v ní je. Se svou energií a entusiasmem zachází jen dvěma způsoby – pečlivě, když ví, že ji onen den čeká něco, na co bude potřebovat kapku optimismu, nebo zcela instinktivně, jako koneckonců každý člověk. Není nezvyklé vidět ji klidnou a vyrovnanou, skoro meditativní, a ve zlomku vteřiny ji zastihnout rozesmátou a rozlétanou jako papírového dráčka.
Uvolněná bývá v takovém duchu hlavně mezi novými lidmi, ač postupně, čím déle je zná, se její energie v jejich přítomnosti usměrňuje. Tak či onak, dle toho, jaký vztah ji k dané osobě pojí. Ze začátku je téměř samozřejmostí jistý entusiasmus, s kterým přistupuje k novým setkáním. Ten ale může velmi rychle zchladnout, pozná-li, že o takové hýření druhá osoba nestojí. Dokonce i když se seznamuje se skupinkou, je schopna létat mezi náladami dle toho, s kým naváže oční kontakt, a tak se zcela jednoduše pozná, kdo si získal její sympatie už napoprvé. S postupem času se skutečně uklidňuje, mluví mírnějším hlasem, ač… no ano, její sympatie jsou stále velmi jednoduše rozeznatelné! Při rozhovoru s někým jí mohou cukat koutky a jiskřit v očích, dalšímu tak trochu odsekává nebo se na něj skoro nepodívá, protože na to nemá čas a jé, hele, tamhle má nějakou práci, tak zatím!
A když už jsme u toho, jak si vlastně člověk získá její sympatie? V prvé řadě stačí to, že danou osobu neotráví její prvotní energický výbuch. To totiž pozná, když se to někomu nelíbí a jakým způsobem! Uvědomuje si totiž, že občas může být trochu moc intenzivní, avšak jí se nevadí přizpůsobit – pokud je tedy problém spíše v plachosti druhé osoby, jen trochu změní přístup a vede konverzaci dál. Když však vidí vyloženou nechuť, i ona tak trochu ztrácí zájem o to se snažit dostat onomu člověku pod kůži. Nemluvě o tom, kdyby se na ni kvůli tomu někdo obořil, to se totiž hluboce dotkne její hrdosti a je schopna se dané osobě vyhýbat za použití jakýchkoli prostředků od té chvíle. Zadruhé se jedná spíše o pocit, který z vás má. Podobně jako ostatní, i ona nalézá zalíbení ve stejně naladěných lidech, se kterými má aspoň něco společného, přátele si však vybírá hlavně intuitivně, stejně tak si ale na lidi dává i dobrý pozor, pokud cítí v kostech, že je něco špatně.
Obecně je tato dívka hluboce intuitivní a ač dokáže mít občas ostré hrany nebo „mužské“ povahové rysy, tato „ženská“ vlastnost jí je velice známá a už ji několikrát zachránila před problémy. Fang-Fang je zkrátka zvyklá naslouchat svému vnitřnímu pocitu a když se jí něco nelíbí, tak se prostě zabejčí proti tomu. Tedy… jak kdy! Záleží na situaci či na osobě, avšak vždy jedná nanejvýš opatrně a ostražitě, aby vše nedopadlo hůř, než by mohlo, kdyby nedávala pozor.
Fang-Fang tak nějak všeobecně naslouchá svým emocím a je velmi dobrá v jejich rozeznávání. Je to osoba velmi vnímavá, a tak nejenže rozumí většině svých niterních pochodů, ale jedná se o empatickou duši, k níž je možné zajít, když cítíte vnitřní zmatek anebo bolení. Cit jde u ní ruku v ruce s myslí, a tak je schopna rychle dojít k závěru, proč se cítí tak či onak. Této schopnosti využívá, aby pomohla druhým, pokud ti zrovna neví coby. Přirozeně, ne vždy je její starost vítána, to moc dobře ví. Někdy, záleží na člověku, si to nebere osobně, jindy ji to ale hluboce raní. Každopádně se na ně za to nezlobí, ne, to nikdy, ale neváhá, aby udělala call out na jejich chování, když jsou hrubí nebo vyloženě zlí. Sama poté dbá na to, aby měla zameteno před vlastním prahem, co se tohoto týče, a tak, i když v minulosti bývala horkou hlavou a částečně jí je i doteď, jí málokdy rupnou nervy. Jako Číňanka se rychle naučila, že „ztratit tvář“, když se rozzlobí, je to nejhorší, co své hrdosti může udělat, a tak se snaží zůstat klidná i v situacích, kdy by se nejradši rozkřikla. Ale o tom to je – nekřičet, nebýt zbytečně hnusná. Občas, když je skutečně na pokraji prasknutí, jí možná uteče nějaká ta jízlivá poznámka či někomu věnuje nepěkný pohled, který by dokázal vraždit, ale zatím nikdy nedošla do bodu, kdy by skutečně zvýšila hlas nebo řekla něco, čeho by později litovala. To se radši sebere a jde stranou od všech lidí – a kdoví, třeba řve do polštáře, nebo do propasti.
Podle toho také žije – plánuje své kroky tak, aby později ničeho nelitovala. Jak to jen v jistých mezích jde, samozřejmě. Snaží se tedy být upřímná, ale jen tak akorát, aby neublížila (a pokud ublíží, tak ne více, než je nezbytně nutné), chopí se šancí, které by se nemusely jindy opakovat zcela instinktivně, pálí mosty, po kterých již nechce kráčet, a nechává stát ty, které za zkoušku ještě stojí. Její život je v podstatě směsice instinktů, impulzů a přemítání coby kdyby, které ji nakonec dovedlo sem, do tohoto bodu.
Ne vždy to tak bylo. V minulosti často váhala, promrhala své šance, neříkala věci tak, jak skutečně byly… A právě takové zkušenosti, smíchané s jistými životními poznatky, ji přiměly změnit svůj postoj k životu. Od té doby se odvážně vrhá vpřed, s plánem i bez něj, závisí na situaci a na tom, jak moc touží a věří, že dosáhne cíle, který si postavila tam někam do dálky nebo přímo před sebe. Za poslední roky nabyla podstatného sebevědomí, občas možná až trochu drzé a okázalé, ale to patří k jejímu šarmu.
Součástí jejího kouzla totiž je právě to, že si je vědoma svých hodnot a kvalit, ví, v čem je dobrá a co jí zase nejde. Je to zdravá dávka sebevědomí, pro jisté zakomplexované idioty „too much to handle“, pro jiné, jí koneckonců mnohem líbivější osoby, „just right“ (*Pacha meme*). Vzhledem k tomu, jak touto vlastností obyčejně hýří, když propadne pochybám, člověk skutečně ví, že je něco zatraceně špatně. Podobně jako když ji sevře strach z neznáma nebo ji opustí vůle pokračovat – Fang-Fang je dříč, pro své schopnosti pracuje do vyčerpání. Pokud ji opustí veškerá motivace, pokud se vzdá… skutečně je nasnadě začít si dělat starosti. Nejhorší na tom je, že ona tyto stavy už třeba očekává předem, na venek se však tváří, že je v pořádku. Svým emocím rozumí, ale nechce je ukazovat, ne ty, kterých by mohli ostatní využít. Ne snad, že by si myslela, že je třeba smutek slabost, ale ví, že ostatní lidé si to myslet mohou a jsou schopni ji při každém takovém poklesnutí na duchu zničit, stihla-li si udělat nějaké nepřátele. O to nestojí.
Stejně jako nechce ostatním, kterým na ní záleží, přidělávat starosti. Ona… snad ani nevěří, že je o ni někdo skutečně má. Na to, jak sebevědomá je, zrovna v toto víru má jen málokdy. Za svůj život vložila svou důvěru prozatím jen ve tři osoby a nakonec se ukázalo, že skutečně o ni jevila zájem jen jedna z nich, ta, od níž to popravdě čekala zcela nejméně. A tak pro ni bývá těžké představit si, že kohokoli jiného její strasti zajímají, tedy se s nimi stačí vypořádat sama, jako musela většinu života se vším ostatním. O to těžší je získat si její důvěru v tomto směru, pokud se o to pokouší dívka. Není to tak, že by holky neměla ráda, sakra, však je bi, jen… inu, neměla to s „něžným“ pohlavím zrovna něžné, tak by se to také dalo říct. To víte, špetka domácího násilí, trocha „zůstaneme v kontaktu“ následována naprostým ignorem… Krapet ji to v tomto směru poznamenalo! Je si toho vědoma a je docela jisté, že kdyby došlo na postupné otevírání se nějaké další dívce, pravděpodobně by se snažila s tím něco dělat, avšak je na pováženou, jak si situaci přeberou její instinkty. Poradí jí intuice, aby to v sobě zase hezky zavřela, nebo se bude jen jednat o nutkání vyvolané traumatem, v danou chvíli naprosto nepodstatné a nesmyslné? A dokáže proti tomu bojovat? To je teprve potřeba zjistit.
Pravdou ale je, že Fang-Fang je skutečná bojovnice. Nejen proto, že se v dětství ztotožňovala se svou beta bojovnicí Jahodou, taky ani proto, že ano, je schopná se rvát, když někdo překročí vhodné meze nebo v sebeobraně, ale hlavně proto, jakým způsobem všechno zvládá. Neprožila si zrovna veselé chvíle, klesla až na samotné dno a to skoro doslova – avšak odrazila se od něj, znovu se postavila na nohy, i když potřebovala trochu pomoci. Do pár měsíců ale naprosto změnila svůj postoj a své myšlenkové pochody, aby se z ní stala žena, kterou je dnes. Na svých ramenou nesla mnohá břemena, některé kříže si stále nese s sebou, ale činí tak vždy s hlavou hrdě vztyčenou, jakkoli to může bolet, až do naprostého padnutí. Psychicky, emočně i fyzicky je silnější, než si může kdokoli myslet a je těžké ji úplně zlomit, ač není bezcitná. Spíše optimistická, to jí dodává tu sílu, ty náhlé návaly entusiasmu a víry. Nikdo jí nemůže sebrat její víru a zásady, jen ona sama – a aktivně bojuje proti všemu a všem, co by se mohli pokusit jí to sebrat či podstrčit pro ni falešný ideál a cizí modlu.
V co tedy věří, k čemu se modlí? K sobě. Zní to egocentricky, ale ve skutečnosti to vlastně není. Její víra v individualismus je neochvějná, a tak ji neuvidíte žít jinak než upřímně k tomu, kdo je. Některá svá zákoutí sice nechala dlouho netknuta, obzvláště co se její minulosti týče, ale v současné době se vždy soustředí na to, co může udělat, jak se projevit, jak nezničit svůj charakter, vybudovaný na ctnostech. A ty ctnosti? Upravené tak, aby seděly jejím potřebám, jejímu přesvědčení. Je silná svým vlastním způsobem, stejně tak je i po svém dochvilná a dle svého stejně i čestná. Na věci má zkrátka své měřítko a své názory, za kterými si stojí, není však pokrytec, a tak nebere názory nikomu jinému a nechává je být svou vlastní osobou. Ve finále… co jí je vlastně do toho? Každý má právo žít si po svém, dokud nikomu neubližuje. Ona jim může jen poskytnout radu či oporu, požádají-li si o ni, nemohou se však na ni zlobit, když se její myšlenky neshodují s těmi jejich, nebo když u ní vyslechnou něco, co slyšet vlastně nechtěli, ale potřebovali. Stejně to platí i pro ni. Chtělo to samozřejmě cvik, ale měla dobrého učitele, od kterého se naučila mnohé. Ať už se jednalo o spravování aut nebo životní lekce.
Přestože nikomu nevnucuje své názory, byla by z ní skvělá velitelka. Pro svou upřímnost a sebevědomou povahu by si nepochybně byla schopna získat lidi na svou stranu, kteří by její příkazy poslouchali velice rádi, avšak Fang-Fang málokdy nechává kohokoli „bojovat za ni“. V tomto je také naprosto tvrdohlavá, jako vzpříčené prkno, které ne a ne povolit. Své problémy si řeší sama, pokud jde do rvačky, tak jedině sama za sebe a za ostatní nebere odpovědnost, ač později by komukoli ze zúčastněných laskavě podala pomocnou ruku. Nikoho ale nikdy nenechá udělat cokoli za ni. I když je na pokraji sil, je neskutečně těžké přimět ji k tomu se aspoň na chvíli posadit a odpočívat. Jak již bylo řečeno, ona je skutečný dříč – pořád potřebuje mít něčeho plné ruce práce, aby se necítila tak trochu zbytečně a nečinně. Nejedná se tedy jen o její hrdost, která by utrpěla, kdyby někdo vzal její povinnosti na sebe, ale i její vnitřní svět.
Napříč její laskavosti a přátelské povaze není snadné s ní skutečné přátelství navázat. Trvá to, než se naučí dané osobě důvěřovat a než je schopna někoho nazvat svým kamarádem, předchází tomu etapa zkoumání a čtení. Přemítá nad emočními pochody, motivacemi a touhami osoby, která se s ní snaží spřátelit. Obecně nad tímto velmi hluboce přemítá, možná hlouběji, než by měla. To víte, intuitivně vybere někoho, koho by mohla mít ráda, ale poté se do hry vloží její hlava. Shodují se jejich názory? Jsou jejich cesty podobné? Přestože ne každého považuje za sobě blízkého, laskavost a starostlivost jí nechybí – není nezvyklé vidět ji podávat pomocnou ruku někomu, koho vůbec nezná, dokonce mnohdy i těm, které ráda nemá.
Dalo by se tedy říci, že je takovým učebnicovým příkladem „dobrého člověka“, avšak i ona má své chyby, že ano. Kupříkladu ona nedůvěřivost, jisté tajnůstkaření, kterému říká „uzavřená minulost“, aby se vyhnula nežádoucí pozornosti. Dokonce dokáže být také pěkně žárlivá, o čemž ví a přesně proto, že to je snad to jediné, s čím si neví rady, se romantickým vztahům vyhýbá. Obzvláště s dívkami. Ne, že by nevěřila svým partnerkám, ale sakra, kdo by nechtěl tak pěknou holku, jakou má ona?! Nevěří ostatním. Z části za to může vliv čínské kultury, kde obyčejné rande hned znamená uzavřený vztah – ano, podle tohoto principu skutečně funguje – na druhou stranu se na tom podílejí i její zkušenosti a vrozená povaha. Jakkoli je loajální, co je „její“ si brání jako zuřivá vlčice. Občas doslova, i když třeba jen skrze nepřátelský pohled a majetnické přitáhnutí si svého protějšku k sobě. Každý musí vědět, že tato skvělá osoba patří k ní. Nikdo další nemá nárok.
Není ale toxicky žárlivá, to ne. Neprochází seznam zpráv, nezakazuje svému protějšku vidět se s přáteli – její žárlivost se ukazuje v těch skutečně krajních případech, kdy cítí ohrožení. Skutečně je bezpečnější, když se nikdo ani nesnaží flirtovat s její polovičkou, a dokonce i zálibný pohled vyslaný jejím směrem může svému majiteli vysloužit čistou a jasnou slovní výměnu s Fang-Fang, která se rozhodně nedá nijak zastrašit nebo zesměšnit. Jazyk má na to ostrý dost a sebevědomí vysoké, jak jsme si již stanovili.
Ve finále je Fang-Fang člověk, kterého rozhodně stojí za to mít na své straně. Ne proto, že by na vás byla hnusná, kdyby ne (i když to také dozajista umí), ale pro její loajalitu a neochvějnou oporu. Dokud se tedy nestane něco, co váš vztah naprosto rozbortí – a jakmile něco takového najde a vyhodnotí, že není nic, co by se dalo udělat pro záchranu, je pevně rozhodnutá onen vztah ukončit. Vždy ale (ráda) pomůže, sic občas ohledně toho může působit trochu chladně, má však své zásady, kterých se drží i napříč dejme tomu nechuti k jistým lidem. I to je však relativní a záleží na situaci, ona totiž není člověk, který by se sebou nechal zametat nebo se nechal využívat. Než se kdokoli o něco takového s ní nebo s jejími blízkými pokusí, měl by si důkladně rozmyslet, jestli si ji chce štvát proti sobě, protože ona se umí rvát, vyhlásí válku v mrknutí oka. Styl, jakým ji vede, je… diskutabilní, jen co je pravda, neboť nenávist u ní nikdy nevydrží dlouho, spíše zvítězí apatie. Když však miluje, tak hluboce. Své přátele, rodinu, případné partnery… zbožňuje je celým svým srdcem – dokáže se od nich ale odpoutat stejně nekompromisně jako od kohokoli jiného, došla-li by k závěru, že to je nezbytné. Její zkušenosti ji naučily soucitu a laskavosti, ale také rozhodnosti a občas nutnému chladu, s nímž není radno si zahrávat.
Fang-Fang vyrůstala v útlém dětství pouze se svou matkou, Mao Jia Li, v Tchien-ťin. Svého otce nepoznala a pro matčinu ctižádostivost a soustředěnost na kariéru (sic neúspěšnou) neměla žádné sourozence ani nevlastního otce. Tato situace se nezměnila ani v pozdějších letech, a tak vyrůstala víceméně osamělá, přinejmenším v kruhu rodinném, neb ji Jia Li nebrala ani k prarodičům, a tak se musela Fang-Fang zabavit mezi svými vrstevníky.
Jia Li vychovávala svou dceru k dokonalosti. Cpala jí hlavu desítkami pouček, byla k ní zbytečně přísná, kdykoli se dívce nepovedla jediná drobnost, nebo přišla domů se známkou horší než výbornou. Do jisté míry z ní její matka dělala obraz sebe samotné a snažila se jí vštípit zásady, aby „nepochybila“, tak jako se stalo jí, když s Fang-Fang neplánovaně otěhotněla, pročež otec dítěte vzal kramle. Život matky samoživitelky nebyl jednoduchý, nemluvě o tom, že prarodiče jejich dvojičku zcela zavrhli. Jednalo se o velice… konzervativní rodinu. Neúspěšná umělkyně s dítětem na krku, které bylo čím dál tím divočejší, nejspíš po svém nezvedeném otci, které se těžce ovládalo. Přesto se Jia Li podařilo ve své dceři vypěstovat stránku, kterou mohla dívka reprezentovat: tichá, pracovitá, perfektní. Na malé dítě to byl velký nátlak, který prostě nemohlo dlouhodobě zvládat.
Zlom přišel v pubertě, kdy se podmaněná dětská divokost stala teenagerskou rebelií. Fang-Fang chtěla pod vrstvami výchovy najít samu sebe, pravou sebe, ne takovou, jakou ji chtěla mít její matka. Ale popravdě? Bála se. Tak jako se každé dítě bojí zklamat svého rodiče, obzvláště pokud žilo celý život pod dojmem, že musí být dokonalé, jinak o něj přijde. Řekněme, že Jia Li byla až bolestně upřímná, když své dceři opakovaně oznamovala, že její otec utekl, protože ji nechtěl, ale že ona takové štěstí neměla. Takže jestli se Fang-Fang někdy cítila jako břímě, které někomu zkazilo život? Rozhodně. Ta myšlenka ji nahlodávala každičký jediný den, jedovatě se jí ozvala v hlavě, kdykoli udělala něco zakázaného, jako by na ni měla její matka vyskočit zpoza rohu a hned ji za to přinejlepším vytahat za uši. Ale přesto si to dovolovala, ukusovala ze zakázaného ovoce… ale netrvalo to dlouho, než byla vykázána z „Ráje“.
Snažila se posunout hranice v mnohém. Najít sebe nejrůznějšími prostředky. Kromě toho, že zjistila, že se ráda baví s kluky, že ji zajímají auta a jak fungují, takže si našla brigádu v autodílně, zjistila taky další důležitou věc: líbily se jí i holky. Vzpomínáte na tu část o konzervativní rodině? Čas si jej připomenout. Když to prasklo, Jia Li „ztratila tvář“. Vyhodila polonahou amantku z jejich bytu a zasloužila se o jizvu na krku své dcery, když jí ostříhala vlasy, než ji vyhodila na ulici. A bylo to. Jako lusknutím prstů Fang-Fang přišla ve svých šestnácti letech o domov a jedinou rodinu, kterou měla. Ale… měla přeci svoji přítelkyni, ne? Ne. Přestala se k ní znát, nezvedala telefon, neodpovídala na zprávy, když se potkaly na ulici, dělala, že ji nezná. Její poslední naděje, že by měla kde přečkat chladné noci, alespoň na pár dní, se vytratila. Nemohla se ukázat ani ve škole – její matka ji promptně odhlásila a sdělila zdejším učitelům nejspíše něco hodně špatného, protože ani ti jí nechtěli pomoct.
A tak začala další etapa jejího života: život na ulici. Není za sebe pyšná za mnoho věcí, kterých se dopustila, aby přežila, ale na to, kolik jí bylo, si troufla říct, že to zvládla celkem obstojně. Až na jeden jistý… přešlap. Musela krást a hrabat se zbytky za stánky s rychlým občerstvením, přespávala na krabicích v postranních uličkách, rvala se s dalšími bezdomovci o poslední drobty nebo o místo na spaní. Zdrsněla. A postupně přišla i o víru v lepší život. Opravdu myslela, že se z toho nevyhrabe. Ve své beznaději, v těch několika měsících na ulici, s rostoucí nenávistí k sobě samé, jak jen mohla udělat takovou blbost, jako zamilovat se do holky, zapomněla nejen na své nedávno objevené principy, ale také na poslední lidi, u kterých ještě nevyhledala pomoc. Pokusila se svou matku odprosit, aby ji vzala zpět, setkala se však jen s dveřmi zabouchnutými přímo před nosem, jako by ji Jia Li ani neviděla. Zapomněla na jednoho velice laskavého muže, který ji učil o tom, jak se prohrabovat auty a skládat je dohromady.
Fang-Fang by ráda řekla, že ji zachránil těsně předtím, než udělala nějakou hroznou blbost. Jenže to nestihl. Volal na ni, křičel, ať se hlavně nepouští toho zábradlí, běžel za ní tak rychle, jak to jen dokázal… Ale jako by byla ve velké dálce, nebo už možná ve velké hloubce, neslyšela ho – a až když se pustila a udělala ten krok vstříc nelítostné hloubce vody v přístavu, uvědomila si, že vlastně možná nechtěla zemřít. Jen… nechtěla dál žít takhle. Už ale bylo pozdě. Nikdy se nenaučila plavat. Nebo nebylo? Ne, jasně že ne. Procitla v nemocnici, živá, i když naprosto pochroumaná na těle a hlavně na duši. A u jejího lůžka nebyl nikdo jiný než Qi Ming Yue, její někdejší zaměstnavatel – a nynější zachránce. A nebyl to jen tento čin, kvůli kterému je Fang-Fang přesvědčena, že mu je dlužna životem, ale mnoho dalších: Ming Yue se totiž dívky ujal, ubytoval ji ve svém bytu nad jeho skromnou dílnou, dal jí nový domov, práci a, no ano, otce. Později si Fang-Fang změnila příjmení a přijala to jeho, i když ji oficiálně nikdy neadoptoval.
S Ming Yuem jako jejím neoficiálním opatrovníkem se toho hodně změnilo: Fang-Fang se vrátila zdravá barva do tváří a postupně se na ni opět přikradla radost ze života. Žila s ním od svých osmnácti let téměř doteď, a za těch několik let nalezla skutečnou sebe – a odmítla se za to omlouvat. Ming Yue to po ní stejně nikdy nechtěl. Její drsné rysy, vypilované životem na ulici, se zjemnily, i když se nikdy úplně nevytratily. Její hrubá stránka, sic stále ukrytá uvnitř ní a připravená tasit v případech nouze, ustoupila laskavosti a jemnosti podle vedení jistého automechanika, od něhož převzala mnoho moudrostí, nejen co se týkalo spravování aut. Pokud by měla Fang-Fang Ming Yueho popsat jedním slovem, pak by to bylo „anděl“. Mimo Fang-Fang se totiž staral ještě o jednu osůbku – a setkání s ní se mělo stát Fang-Fang osudným.
Jednalo se o Zhou Yu, křehkou, scvrklou stařenku, která rozhodně vypadala, že na tomto světě strávila mnohem více let, než by měla. Asi tolik k té „asijské nesmrtelnosti“. Fang-Fang jí chodila často pomáhat společně s Ming Yuem, někdy i bez něj. Uklízet byt, uvařit, postarat se o starou, již téměř nemohoucí paní, která v poklidu čekala na den, kdy ji poslední zbytečky její životní síly opustí. Zemřela ve spánku, ovšem… tento svět neopustily veškeré zbytečky její duše. Co po ní zůstalo? Duch Fu, který se natáhl po Fang-Fang v moment, co nyní již mladá žena vstoupila do ložnice zesnulé Zhou Yu.
To se stalo teprve před pár měsíci. Dnes Fang-Fang hledá, jaká změna se to v ní vlastně odehrála… a jak s ní naložit. A tak se rozloučila se svým otcem a opustila Čínu. Bylo načase si opět najít vlastní cestu – a ta ji zavedla až sem do Kingsbridge.
- Fang-Fang je bisexuální.
- Zezadu má na krku jizvu, která jí sahá kousek do vlasů – od doby jejího zranění tam má plešaté místečko, ale dává si záležet na tom, aby jej vrstvy vlasů nad ním skryly.
- Má tetování na levém ňadru, těsně pod klíční kostí. Jedná se různé geometrické tvary, které vytvářejí slunce.
- Trpí thalassofobií – fobií z hluboké vody. Nikdy se také nenaučila plavat.
- Fang-Fang je velice důkladná, co se týče feng-šuej, rovnováhy v životě a harmonie těla a mysli. Pokud má někdo šanci strávit s ní jeden celičký den, rozhodně ji pak zastihne brzy ráno, ještě před snídaní, meditovat, stejně tak se do svého vnitřního světa ponoří i každý večer před spaním. Také místo, kde dlouhodoběji přebývá, musí jít ruku v ruce s poučkami feng-šuej, aby měla klid na duši.
- Pokud by se měl jmenovat jeden stereotyp o Čínaněch, který na Fang-Fang platí, je to ten, že umí kung-fu. Aby se s ní nemusela její matka na léto zabývat, posílala ji na letní tábory, kde se toto bojové umění učilo. Dítě k němu poměrně přilnula a začala se mu věnovat ve volném čase.
- Fang-Fang také zbožňuje čaje, čajovny a vodní dýmky. Pokud potřebuje skutečně vydechnout, nejspíše na ni narazíte právě v čajovně – a pokud ne v čajovně, tak nad nějakým fancy znějícím čínským čajem určitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat