Její síla spočívá spíše v přitahování problémů, a to v podobě mnoha jiných nadpřirozených bytostí – s krví silného mága, a ještě silnějšího lovce je téměř doslovným majákem pro stvoření, jež by mnozí označili za z jiného světa. V Kingsbridge jsou ovšem zcela běžní, ba co víc, na nikoho, kdo by nebyl kouzelným tvorem zde nenarazíte. Její krev je pro upíry chutnější a pro thaumaturgy mocnější, což z ní dělá skvělý terč, ovšem nejsou to jediní tvorové, kteří cítí nutkání potulovat se poblíž ní. A tak, pokud se objevíte někde v její přítomnosti a netušíte, co vás sem zavedlo – byla to nejspíše krev kolující v jejích žilách.
Většinou ji uvidíte s širokým úsměvem na tváři a jiskřičkami v očích. Směje se hodně a často k tomu nepotřebuje ani pádný důvod. Celkově se zdržuje především mimo velké houfy lidí, občas jí ta stísněnost v lidské přítomnosti nedělá dobře, ale ani samota pro ni není z nejoblíbenějších, ačkoli je na ni zvyklá. Vypadá vždycky tak nějak nevinně-jakoby až moc. Je stále pozitivně naladěná, a to i ve chvílích, kdy se cítí naprosto příšerně. Bohužel jí úplně nejde lhát o vlastních pocitech, a tak jsou to povětšinou pouze takové chabé pokusy o jakési zatloukání sobě samé. Vzhledem k jejímu milému, a často hodně poťouchlému přístupu, si většina lidí myslí, že ji zná. Tamsin totiž docela dost mluví, pokud je zrovna s lidmi (a často i sama se sebou,) tudíž se zdá, že toho o sobě navykládá hned po prvním seznámení spoustu. Jenomže ona ve skutečnosti zase tak otevřená kniha není. A kdyby byla, měla by hodně skrytých stránek. O svém životě zase tolik nemluví a raději nechává ostatní, aby se vypovídali. Když to vezmeme kolem a kolem, je vlastně celkem uzavřená svému okolí a nikoho do svého opravdu osobního života nepouští, ne nutně. Na druhou stranu jí nějak nevadí hovořit o lecčem a dokud nepřijde řeč na ni, je to v pořádku. Nejednou se může stát, že se sama zamotá do vlastních slov, ztratí se v myšlenkách. Zároveň však není ani tak hloupá, jak působí. Jistě, nikdy nevyhrávala žádné ceny a hláskování je pro ni jednou z nejtěžších věcí na světě, jelikož tak dlouho neudrží pozornost, ale z knih jakousi moudrost převzala. Samozřejmě pokud jde o každodenní život, trochu vázne. Mezilidské vztahy jsou pro ni velkou neznámou a může působit trochu neomaleně při seznamování – především kvůli tomu velkému nadšení, které většinou má, pokud se ale setkáte zrovna s nezaujatou Tamsin, nic si z toho nedělejte, pravděpodobně má jen špatný den, nebo ji trochu matete a neví, jak se k vám chovat.
V zásadě má dobré srdce, vždy se snaží pomáhat kde to jde a byla by i obětovala vlastní život, kdyby to bylo potřeba. Na vlastních potřebách jí příliš nesejde, její touhy a sny nejsou podstatné, dokud neuskuteční ty, po nichž prahnou osoby v jejím okolí. Neuvěřitelně naivně věří v dobro lidstva, a že jejich srdce je nakonec zavedou správným směrem, ale nenechte se zmást, i Tamsin může někoho nemít ráda. Objeví se takové osoby, ale že by někoho nenáviděla? Taková slova ona nezná, jsou pro ni příliš silná.
Její život se začal formovat už dlouhá léta před tím, než vůbec přišla na svět. Linie s počátky v dávných dobách u obou rodů, jak matčina, tak otcova, připravovala překážky do cesty mladé Tamsin, aniž by ještě tušili, že někdo takový přijde na svět. Byl to právě bratr její matky, Darius, kdo seznámil její rodiče – ti se do sebe zamilovali dřív, než stihli vůbec promluvit a sotva se jeden nadál, byl z nich alespoň navenek šťastný pár. Tamsin moc o životě svých rodičů před svým narozením nevěděla, od dob, které si je schopna pamatovat, zažila své rodiče jen jako dvě vzdálené figurky navzájem se chránící ze vzdálených polí, nikdy už ale nebyli tak blízko, jako na začátku.
První vzpomínky na hádky byly ještě před tím, než její matka zcela opustila jejich domov, aby mohla vést čarodějnický coven. Nikdy úplně nerozuměla, proč je nechala samotné, proč prostě nezůstala, alespoň tedy dokud trochu nepovyrostla. Byla učena k tomu, že povinnosti člověka jsou ctností a jejich plnění je důležité – její matka měla povinnost vůči rodinnému jménu. Tamsin a Carter byli sice také její rodina, ale zhola jiná. Jako malá často přemýšlela, jestli jí na ní vůbec kdy záleželo. Až později se dozvěděla, že si malou Tamsin chtěla vzít s sebou, proč? Nejspíš kvůli krvi, jež jí kolovala v žilách. Sladká kombinace lovce a mága byla jakýmsi umocňovačem pro všelijaké čáry – ale otec moc dobře věděl, že mimo Kingsbridge by malá Tamsin nebyla v bezpečí, a to ani v obklopení thaumaturgů. Především v tom. Neznali je, byl to nový coven a ještě neměli dostatečný respekt k jeho vůdkyni, kdyby se Tamsin jen tak objevila, byla by na roztrhání – ne-li doslovně.
Léta pod psa, nebo spíše léto, se dostavilo, když jí bylo asi sedm let. Tehdy byla poprvé vyslána na letní tábor, o kterém básnila už od června předchozího roku. Její otec zprvu nadšen nebyl, nechtěl posílat svou dcerku samotnou mimo Kingsbridge, ale když byl ujištěn, že se jí nic nestane a spolu s ní a ostatními dětmi byli přítomni i mágové, kteří se starali o jejich ochranu, nakonec svolil a malá cácorka se s radostí mohla zúčastnit prvního dobrodružství mimo město. Jenomže ona nebyla jediná, kdo se na takové dobrodružství vydal.
Zatímco Tamsin dováděla na otevřených lukách s tlupou dalších děvčat a chlapců v jejím věku i starších, její otec a strýc bojovali do krve o své životy – a když večer usedla k táborovému ohni, ani netušila, jak podobné byly jeho plameny těm, které sežehly mysl jejího strýce Dariuse. Vždy ho měla za podivína, ale právě proto k němu tolik přilnula. Byl zvláštním případem a jeho chování, vůči ní mnohdy odměřené, ale přesto vřelé, ji vždy podporovalo v pokusech rozesmát ho. Nikdy se nevzdala, protože taková ona byla.
Letní výlet za hranice města skončil dříve, než se stačila pořádně rozkoukat. Přišlo jí, jako by ty dva týdny byly pouze pár hodinami a zapřísáhla se, že příští rok pojede zase. Radostně potom hopsala z táborového autobusu se svým kufrem, který táhla za sebou, vstříc otcově autu jen aby zjistila, že muž, který ji vyzvedával vůbec nebyl její otec, ba ani Darius, její strýc. Znala ho, to ano, byl to jeden z kamarádů jejího otce, byl také lovec a ač ještě úplně nerozuměla tomu, co to znamená, věděla, že mu může věřit. Nasedla s ním tedy do auta a tichou cestou se vydali po silnici domů. Cítila, že něco není v pořádku, na to nemusela mít žádný dar.
Cesta pro ni byla muky, umluvená holčička plna dojmů z nového zážitku jen chtěla usednout k jednomu stolu se svým otcem a případně strýcem, aby jim mohla sdělit, co všechno na letním táboře zažila, koho poznala, a že si konečně našla přátele mezi mágy – dosud měla trochu problém se začleňováním se, jakožto kříženec nepatřila zcela ani k jednomu z druhů a příliš ji nepřijímali, zvláště tedy ne děti, které občas uměly být ukrutně hrubé. Nyní však měla přátele a chtěla se s otcem podělit, udělat mu radost. Když ale pohlédla ven z okénka auta, všimla si naprosto jiné cesty. Ihned se jala upozornit na to otcova kamaráda, ten si však jen zhluboka povzdechl a oznámil jí, že jedou navštívit otce. Příliš nechápala, ale v moment, kdy zastavili před budovou nemocnice se její oči zaplnily slzami. Nepříliš mluvný muž ji poté zavedl do pokoje, v němž se její otec zotavoval a dívenka si mohla konečně oddychnout, že je její otec přeci jen v pořádku a brzy jej pustí domů.
Pár dalších dní uplynulo, Carter se vrátil ke své holčičce a každý den se domem prohnal nějaký ten lovec, aby se ujistil, že mají vše, co potřebují, Carter odpočívá a Tamsin nestrádá. Tehdy nabídla rodina Donahueových, že si Tami vezme na letní výcvik mezi lovce, aby se mohl v klidu zotavit bez poslouchání ubrebentěného písklete – on však odmítl a Tami se ujala role hlavní ošetřovatelky s velkou hrdostí a radostí. Lozila po kuchyňské lince a podávala otci talíře a hrnky z horních polic, jako opička skákala po nábytku, vybíjela svou energii a zároveň tak pomáhala otci. Zametala, vytírala podlahy, a dokonce se od jednoho lovce i naučila základům vaření, aby vše nemusel její otec dělat sám. Ten zatím nabíral na síle a vypadal čím dál lépe, ač jeho nohy stále nesloužily. Darius se z jejich života vypařil úplně a Tamsin se bála ptát. Dosud netuší, co se stalo a nikdy se neodvážila téma otevřít, byť jen nakousnout. Přešlo půl roku Tamsi s jejím otcem byli dokonale sladěné duo, on podával mléko a ohříval jej a ona se stavěla na linku, aby dosáhla na kakao a hrníčky, do kterých si dělávali horkou čokoládu. Byl to jejich zvyk, něco, co dělali každý večer před spánkem, kdy si říkali své zážitky dne. Jelikož její otec byl zezačátku trochu pesimistický, Tamsin navrhla pravidlo o třech pozitivních a jedné negativní věci.
Nejsmutnější období bylo kolem Carterových narozenin. Žena, kterou kdysi miloval a jež navěky zůstane jeho první láskou, byla v dalekém městě, Darius bůhví kde a rodina, kterou kdysi měl se zúžila na jediného dalšího člena. Proto, když tehdy Tamsin donesla domů opuštěné koťátko, přijal ho do jinak až děsivě prázdného domu, který byl jinak rozsvěcován jen občasným smíchem jeho dcerky. V den narozenin sfoukli svíčky, udělali si kakao, prohnali se po zahradě s kotětem a zalehli už v brzkých hodinách – když se ale v noci probudila a sešla dolů pro vodu, zastavila se na schodech, kde se usadila a sledovala svého otce, jak s tichými vzlyky prohlíží album s fotografiemi svých přátel, a především, Dariuse.
Tamsin se zapřísáhla, že na příští otcovy narozeniny už nebude sám, a potom už nikdy.
Rok se s rokem sešel, jejich kocour, Pan Tlapka, pěkně vyrostl a Tamsin i její otec byli v rámci možností šťastní. Stále si každý večer před spaním povídali, dělali si kakao a nikdy nepomyslela na to, že by chtěla žít jinak. Jediné, co jí tu chybělo, byl její strýc, kterého už tak dlouho neviděla – a na otcových očích viděla, jak moc mu jeho nejlepší přítel chybí také.
Sice měla zakázáno příliš se potulovat kolem lovců, ale přeci jen si nenechala vymluvit jednu krátkou návštěvu, kdy jim vnutila dopis pro Dariuse – doručit a potvrdit, že ho opravdu dostal, z malé, odhodlané cácorky šel až strach. Na psaníčku si dala záležet, dokonce i přiložila fotografie se svým otcem, kdyby náhodou její strýček za ten rok a půl zapomněl, jak vypadají.
V den otcových narozenin zimní vánek donesl ten nejpěknější dárek, který si oba mohli přát. Zvonek zazvonil a Tamsin otevřela v očekávání, koho to k nim čerti nesou – a hele, byl to strýček! Malýma ručkama uvěznila Dariuse ve velkém obětí, poté se postavila zase naproti němu, sdělila mu, že čajový dýchánek je nachystán a že už můžou jít, načež k němu znovu přistoupila, pověsila se mu na nohu a odmítala ho pustit pro případ, že by si to rozmyslel. „Jenom si tě kotvím, strýčku,“ říkala. Poté však přišel její otec, poslal ji na zahradu, kde na verandě připravila piknik s krásným výhledem na zasněženou plochu. Ovinula se dekou a vyčkávala na příchod jejích dvou nejoblíbenějších mužů na světě.
Otcovy narozeniny už nebyly smutné a ponuré, vrásky kolem jeho rtů se prohlubovaly, jak se od srdce smál a poprvé za dlouhou dobu na něm viděla, že je opravdu nefalšovaně šťastný. Přišel večer a ona se odebrala do koupelny, aby se připravila na spaní. Nechala ty dva, aby si pověděli všechny své zážitky a sdělili si, co potřebovali, zatímco ona kula ten nejrozkošnější plán – a především jednu z nejdůležitějších věcí, která se ten den odehrála; zasvěcení Dariuse do rodiny.
Poprvé sama připravila tři kakaa do hvězdičkami zdobených hrníčků (protože hvězdičky byly vždy její oblíbené) a vynesla je na verandu za svým otcem a strýčkem, mezi něž se usadila, každému podala hrníček a prohlásila: „Zaprvé, dneska byla ta nejlepší oslava, zadruhé, jsem vděčná, že je naše rodina konečně pohromadě,“ důležitě pohlédla na Dariuse a pozvedla svůj hrníček, „a zatřetí, poprvé jsem sama udělala kakao!“
Od té doby, Tamsin už každý večer říkala jen tři věci, za které byla vděčná, protože to jediné, co dělalo jejich dny prázdnými, se rozplynulo ve chvíli, kdy se objevil Darius. Prázdnota byla zaplněna a jejich rodina byla právě taková, jakou si Tamsi vysnila – alespoň na nějaký čas.
Její dospívání od tohoto bodu už bylo jako z pohádky. Její strýc tu byl každý den a už je nikdy neopustil, ona ho zahlcovala veškerými novými informacemi, kterých se jí dostávalo ve škole i mimo ni a nutila ho chodit s ní na střechu pozorovat hvězdy, jelikož její otec kvůli vozíčku nemohl. Stala se fascinovanou vesmírem a hvězdami, na které pohlížela odmala s takovým ohromením. Byly to její oblíbené momenty. Během let se připojila do různých kroužků, v létě se vždy na dva až tři týdny vypařila na tábor a vždy se domů vrátila s nějakým zraněním, jednou to byla zlomená ruka, podruhé zase obražený kotník, ale na veselosti jí to nikdy neubralo.
Strýček jí byl blízký a se svým strašením a povídáním o kouzlech si nejednou získal Tamsinu absolutní pozornost. To víte, bylo těžké ukotvit její mysl na jedné věci, ovšem jeho vždy ráda poslouchala, ba kolikrát i naléhala, aby jí vyprávěl. Mezitím sledovala, jak se vztah mezi dvěma muži vyvíjí a byla více než šťastná, když viděla způsob, jakým se na sebe dívají – jako by jeden pro druhého byli právě těmi chybějícími kousky. Přišlo na moment, kdy se Darius odlepil od svých knih a jal se ji zasvětit do světa kouzel přeci jen o něco víc – a to tím nejlepším způsobem, jaký byl možný. Tehdy se její otec po letech poprvé postavil na své nohy a Tamsi zaplavilo nutkání pomáhat lidem, zvláště poté, co viděla radostné jiskřičky v jeho očích.
Její volný čas naplnily koníčky, malovala, kreslila, sledovala hvězdy a chodila s ostatními dětmi z města hrát kopanou, nechávala strýci a otci, nebo, jak jim ráda říkala, tátovi jedna a dva, čas na sebe a když byla doma, pomáhala, nebo se učila od Dariuse porozumět bylinkám a všemu, co by potřebovala k tomu, aby mohla pomáhat lidem. Celý ten idylický stav vyrušila zpráva od matky s tím, že po letech se coven konečně stal stabilní a bezpečnou jednotkou a zvala Tamsin, aby se alespoň na jarní prázdniny přijela podívat do Irska. Zprvu byla rozpolcená, matku za své dětství viděla sotva párkrát a byla jí více cizí osobou nežli rodinou, ovšem z pocitu nutnosti nakonec přeci jen přistoupila na návrh a o jarních prázdninách ve svých třinácti letech se vydala za matkou, která už ji s otevřenou náručí vítala.
Dřív, než se stihla s matkou nějak sblížit se vše pokazilo. Hned první večer vzala Gretha svou dcerku na trhy do města, chtěla, aby okusila trochu té zdejší kultury a možná se i zamilovala do místa, jež už několik let nazývala svým domovem, doufala, že by jím totiž jednou mohlo město být i pro Tamsin. Brzy si však uvědomila, že pro ni zde není bezpečno. Pár zdejších upírů se dozvědělo o její přítomnosti a z pouhé zášti k rodu McKeanů se rozhodlo udělit Grethě lekci. V moment, kdy Tamsi běžela napřed, aby koupila horké čaje pro ni a její matku, jí svět potemněl a probudila se až o několik hodin později v zasmrádlém opuštěném podzemí. Vedle ní seděl upír, jenž ji hladově pozoroval a držel v rukou provaz, jímž byla svázána, zatímco opodál nějaký mág cosi mumlal nad svíčkami a nádobkou. Trvalo jí příliš dlouho, než si uvědomila, co se děje, až když se nekromant postavil a jí se naskytl celý pohled na malý oltář jež stvořil – a dýku položenou v jeho středu. Její čepel se leskla za svitu svíček a černokněžník se k ní přibližoval. Další momenty si zcela nepamatuje, pokožka její dlaně byla narušena ostří čepele a šepot ji téměř ohlušoval. Dlaň jí zavázali, posadili zpět vedle upíra s hladovýma očima a po dalších několik hodin poslouchala těžkopádné mumlání, jež jí svou intenzitou rvalo uši, než aniž by si to sama uvědomovala – usnula.
Probudila se na obětním stole, svázaná, obklopená svícemi a nejmíň tuctem hladových očí – po moci, po krvi, jednom či druhém, zběhlí thaumaturgové a upíři se spřáhli, aby vysáli její krev a obětovali ji pro bůhví jaký účel. Opravdu už se bála, že zde její cesta končí, myslela na své otce a na to, jak to asi sami zvládnou. Jen co několikátá slza stekla po její tváři a na kamenný stůl, do místnosti vtrhla směsice čarodějů a lovců. Co se dělo dál netuší, byla svázaná a snažila se zavírat oči, aby neviděla krveprolití, ke kterému toho večera došlo.
Její matka ji osvobodila a prvním ranním přípojem poslala Tamsin domů, kam patřila. Do Kingsbridge. Věděla, že je to jediné místo, kde bude opravdu v bezpečí, ačkoli ji nerada opouštěla. Od té doby se však vždy objevila alespoň párkrát do roka a opětovně se dceři omlouvala.
Doma už ji čekaly lepší zprávy. Z Pana Tlapky se vyklubala Paní Tlapková a brzy očekávali koťátka. Tamsin se cítila na zahradě jejich poklidného, harmonického a bylinkami provoněného domu mnohem lépe a na děsivý zážitek z Irska téměř zapomněla. Nejspíš se jen snažila vytlačit traumatizující zážitek, a tak se o tom ani příliš nezmiňovala. Ráda předstírala, že se to nikdy nestalo a běh jejich šťastné rodiny nic neohrozilo.
Jenomže předstírat nemůžete věčně.
Přišly temné časy, to bylo Tamsin už patnáct, koťata byla dávno kočkou a kocourem a Paní Tlapková se potulovala bůhví kde, dokud ji jednou nějaké nevychované, přerostlé štěně nezakouslo. Tehdy ji pochovali na dvoře a Tamsin s otcem vyzdobili její hrob malovanými kamínky. O pár měsíců na to její otec zmizel.
Jak se to vlastně stalo Tamsin doteď netuší. Dle všeho měl pouze vyjet na malou, skromnou svatbu jeho sestřenice do Irska, ale nikdy nedorazil. Až později se dozvěděli, že ona „soukromá svatba“ byla loveckou misí a Carter se během jejího průběhu vypařil. Domácnost náhle zachvátil chaos a panika, Tamsin nevěděla, jak se s takovou informací poprat a Darius, ač se to snažil skrývat, na tom nebyl o moc lépe. Viděla na něm, jak se jeho svět pomalu bortí, vše, co si celé ty roky tak pracně budoval se mu rozpadá pod rukama. Samotná Tamsin samu sebe na malý moment téměř ztratila. Z pokoje nevyšla dlouhé dny, odmítala jíst i pít, přežívala v jakémsi polospánku a po nocích šel slyšet pláč celým domem, i když se jej snažila utlumit tváří schovanou v polštáři.
Po pár dnech opustila svůj pokoj s úsměvem na tváři a přesvědčená, že se její otec najde. Neváhala ani minutu, její kroky mířily přímo k Dariusovi, kterému se pověsila na záda, když se skláněl nad dřezem, jako opice na něm visela a utěšovala jeho i sebe povzbudivými slovy, dokud znovu nezačala brečet.
Dlouhé měsíce doufali, že se nezvěstný Carter vrátí, zavolá policie nebo lovci, či se on sám objeví na prahu jejich dveří. Přešel půl rok, rok, jeho pokoj však zel prázdnotou i nadále a Tamsin, ač se snažila ze všech sil zůstat pozitivní a udržet si naději, pomalu propadávala pocitu, že už svého otce nikdy neuvidí. S Dariusem si tehdy byli ještě blíž než kdy předtím. Měli jen jeden druhého a ve chvíli, kdy si to uvědomili, neopustili se ani v momentech neshod – a že jich příliš nebylo, jelikož ani jeden z nich konflikty nijak nevyhledával. To byla práce Tamsiny matky, která jednou za čas přijela svou dceru a bratra navštívit a trochu rozvířit vody. Kvůli její absenci a Carterově zmizení se Darius stal na pár let jejím poručíkem. V osmnácti letech už byla plnoletá, dokončila střední školu a chystala se na vysokou, ale přece jenom s Dariusem zůstala. Bylo to opět jedno z těžších období, člověk si téměř zvykl na to, jak věci jsou, když přišla zpráva o tom, že je Carter prohlášen za mrtvého, uplynuly tři roky a stále nebyly žádné stopy. To dvoučlennou rodinku opět na nějakou chvíli vykolejilo, Tamsin se však rozhodla, že prohlášení policie nic neznamená a její otec by stále mohl být naživu. Tuto naději živí až dodnes z posledních kousků své víry.
Dokonalá studentka si na rok dala pauzu, aby zjistila, co vlastně od života chce a mohla strávit nějaký čas s Dariusem. Vydali se společně stanovat, snažili se zaplnit čas a prázdnotu všemi možnými způsoby, nakonec jim ale nic nenahradilo Carterův hřejivý úsměv a vlídná slova. Přesto byla Tamsin ráda, že má alespoň Dariuse, který pro ni byl taktéž otcem. Ve dny, kdy jim bylo nejhůř, posadila ho na verandu a udělala jim horké kakao, hodiny jen seděli a sledovali hvězdy v tichosti a jakémsi porozumění. Oba se s tím vyrovnávali po svém, ale přeci jen, měli také jeden druhého.
Po roce se Tamsin vrátila k učení a jejím cílem bylo stát se chirurgem. Cíl poměrně vysoko nastavený, ovšem tahle holka pro to byla jako dělaná. Tím vlastně její příběh prozatím končí – je v druhém ročníku na vysoké, zatímco pomáhá svému strýci v obchodě a snaží se dělat co může, aby mu do života přinesla alespoň trochu toho štěstí a radosti – stejně jako všem, které potká.
- Bydlí se svým strýcem, který ji měl v poručenství poté, co její otec zmizel, nyní už je dospělá a může se o sebe starat sama – mají však jakousi nepsanou dohodu, on ji chrání před bytostmi, kterým by se zachtělo si na ní smlsnout a ona mu poskytuje krev pro silnější kouzla a amulety.
- S matkou se vídá jednou za čas, její otec byl nezvěstný od jejích patnácti let, nyní už je prohlášen za mrtvého.
- Vlastní amulet, přívěšek z krystalu, který byl obdařen kouzlem pro ochranu (ta jej také zbarvila do červena,) ve skutečnosti je to také sledovací zařízení, které jí podstrčil otec, když byla malá, aby jí mohl přispěchat na pomoc, kdyby se jí někdo zmocnil. Nyní její lokaci pro případ nouze hlídají jiní lovci, kteří chrání dceru jejich padlého přítele.
- Má kočku jménem Hermelín, to jméno si vynutila i přes námitky, že je spíše pro kocoura – sněhově bílá kočka totiž jako malé kotě schoulené do klubíčka Tamsin nepřipomínalo nic jiného než hermelín.
- V domě si zřídila malý koutek v obývacím pokoji, kde u prosklených francouzských oken maluje ve volném čase obrazy – proto místnost po většinu času smrdí po olejových barvách.
- Věčně neposedné vlasy jí odmala vždy zdobí pár vpletených copánků.
Žádné komentáře:
Okomentovat